Humanoid ✓

Kapitola 6. - Jedno procento

Čas, kdy nohy skládal před sebe jako bezmyšlenkovitý stroj, utíkal snad čtyřicetkrát pomaleji než obyčejně. Stále si to oživoval tak, že alespoň jednou za čtyři kroky povyskočil, aby tak na moment zbavil znavená chodidla takové tíhy.

Zalitoval, že si nedal té odporné polívky víc. Žaludek se ozýval stále častěji, nenechával člověka v klidu ani minutu. Kdykoli se chodbou rozeznělo tiché vrčení, po prvotním šoku a zjištění, že to byl jeho prázdný žaludek, sebou přestal škubat úplně.

V žaludku mu hladové zvíře narazilo do stěny tak, aby to bolelo co nejvíc. Instinktivně se za břicho chytl a objal si pas rukama, jako by to snad mohlo hlad utišit. Nebo alespoň zeslabit tu bolest a pocit prázdnoty, který ve tmě ještě sílil. Hlad mu také znemožňoval racionální myšlení; najednou pomyslel na roládu s kakaovým krémem, po chvilce měl před očima rozpitvanou rybu.

Jediným pozitivem se stala ta skutečnost, že stále ještě žil – relativně zdráv a v pořádku. Dokud měl srdce uvnitř hrudního koše, kde svou činností zajišťovalo stálý oběh krve po těle. Jeho mozek pracoval – sice pomaleji než běžně, ale od klinické smrti byl daleko.

Android vedle něj vypadala jako abstinentka, která vede svého opilého přítele z rozlučky. Své role ochranitelky se chopila bez výtky, za což jí byl David vděčný. Netušil, zdali by se dokázal ubránit, pokud by na něj odněkud vyskočila skupinka Inteligence.

Doufal, že za tu dobu narazí na starouše na vozíku. Naivně si namlouval, že na něj Hubert někde čeká s hrncem teplého guláše a povzbudivého svařáku. Nechtěl se byť jen na chvíli vzdávat svého vysněného přání, stalo se jeho jízdenkou ven z tohohle nekonečného tunelu.

V ústech už cítil nahořklou chuť kvašného ovoce. Nikdy nezjistil, co za plody to přesně bylo, Hubert si své tajemství výroby střežil lépe než čehokoli jiného. Dokonce i jeho denní zápisky byly veřejnější, a že v nich našel nejrůznější pikantnosti.

Kdysi přemýšlel, že by si taky vedl něco jako deník. Nemusel by si tak pamatovat, co dělal před měsícem, a navíc by se i zabavil. Vyvaroval by se všem dotazům na Android, kdy se snažil zjistit, co za den v tu chvíli byl a jestli nemá zrovna dnes schůzku. Ale když zkusil napsat pár zápisů, zjistil, že jeho skříňka s talentem rozhodně nezahrnuje tvůrčí psaní. Popisování toho, co měl k snídani, ho přestalo bavit ještě ten den.

Podle toho, že Android ani necekla, odhadl, že jim unikají. Ale vše, co měl, byly stejně jen domněnky. Nic víc, než jen prázdná přání a nesplněné sliby, které si sobě dal. Nikdy se nevzdám. Nikdy nepřestanu utíkat, dokud je to srdce furt v tý hrudi, ve který má být. Dokud bije pro lidi, co už nejsou.

„Mám několik alternativ,“ protrhla najednou ticho Android, když už

David začal pojímat podezření, že se jí hlasový adapter porouchal.

Trhl sebou, nijak moc se nesnažil své zmatení skrýt. Ona ostatně monitorovala veškeré jeho životní funkce, změn v jeho chování si jistě všimla.

„Hm... poslouchám,“ zamručel přes nos mladík, načež si otřel rukávem bundy kapku hlenu, která mu z nosu unikla.

Byl rád, že se vymýšlení chopila ona. On byl vděčný, že vůbec dýchal a šel – už jen to bylo moc aktivit naráz.

Inteligence natáhla ruce před sebe a otočila je dlaněmi vzhůru, jako kdyby se pokoušela vytvořit váhy z vlastního těla. Poté jednu ruku posunula o něco níže, což Davidovu potrhlou teorii vah jen potvrdilo.

„Nemůžeš utíkat věčně,“ řekla po chvíli, jakmile si byla jistá, že jí David věnuje veškerou pozornost. Paže tentokrát vyměnila, jako by tu první možnost chtěla převážit. „A schovávat se ztrácí smysl, jestliže tě Inteligence dokáže vždy vyhledat a vyhnat.“