"My Cherry"
Příběh začíná, když čerstvě šestnáctiletá Sakura nastupuje na vyšší střední školu. Doteď byla stále považována za dítě. S novou životní etapou však pomalu ale jistě vstupuje do světa dospělých a zjišťuje, že ne vše je vždy tak jednoduch...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
5. Kapitola - Nemůžu!
Ostrá bolest mi projela rukou, když jsem tvrdě dopadla na zápěstí, snažíc se tak utlumit svůj pád. Sevřela jsem víčka silně k sobě a polkla jsem výkřik bolesti, který se mi dral z hrdla. Nechci jí dopřát to potěšení.
,,Jsi ubohá." uchechtla se Karin tyčící se nade mnou, ruce vložené v bok a v očích schovanými za brýlemi se jí zlověstně zablýsklo. Zakroužila drahými černými botaskami v hlíně, jedno kolečko, pak druhé, a najednou jsem ucítila ve svém obličeji několikrát tupý náraz kamínků a pachuť hlíny v puse.
Zasmála se i se svými dvěma kumpánkami, zatímco já se snažila zadržet slzy v očích, aby nepronikly přes pomyslnou bariéru. Řekla jsem si, že před nimi nebudu brčet. Ať si se mnou dělají, co chtějí, když nechají mé přátelé a rodinu na pokoji, ale slíbila jsem si, že mi před nimi neukápne už ani slza.
Od prvního incidentu, kdy se za mnou Karin stavila osobně, aby mě ubezpečila, že je to teprve začátek, uplynulo už několik týdnů. A nelhala. Neustálé posměšky, naschvály a útoky mých spolužáků se staly mou denní rutinou. Stejně tak jakékoliv setkání s Karin se neobešlo bez nějakého konfliktu, jako dnes. Vyhledávala chvíle, kdy mě může nepozorovaně potrápit. Chtěla jsem se jí bránit, opravdu chtěla. Ale když jsem se o to pokusila poprvé, začala jednat. Naplnila své výhrůžky a nenechala Ino s Tenten zařadit do základní sestavy určené k reprezentaci školy na jedné z nejprestižnějších soutěží mezi školami. Na této soutěži jsou tipaři z gymnastických družstev, kteří hledají nové talenty. Ino i Tenten toužili být jedním z nich vybrány, a teď díky mně přišli letos o svou šanci. Byly z toho úplně vyřízené, tak moc mě to mrzelo. Od té chvíle jsem se už nebránila.
,,Copak Sakurko?" přiklekla ke mně Karin a rukou pohladila po vlasech. Najednou prudce zatáhla a já ucítila bolest na vršku hlavy, jak mi silně stiskla vlasy. Zkřivila jsem obličej do bolestné grimasy. Jen se znovu zasmály a Karin naposledy silně škubla, než se opět postavila vedle svých ocásků.
,,Uvidíme se později vysoký čelo. Teď si musím jít kvůli tobě koupit nový boty." odfrkla si a naposledy do mě kopla.
Když se všechny tři ztratili z dohledu, s malými obtížemi jsem se vyšplhala na nohy. Oporou mi byl strom, o který jsem se musela jednou rukou opírat, tak moc mě Karininy rány bolely. Vlastně, spíš bych řekla, že je to dlouhodobější následek. Mé tělo se nestačí dostatečně regenerovat oproti počtu útoků jak ze strany Karin tak mých spolužáků. Nevím co je horší, jestli to psychické týrání nebo naopak fyzické. Modřiny jednou zmizí, ale ten pocit bezmoci a naprostého odevzdání je nesnesitelný.
Dobelhala jsem se domů a potichu vklouzla dovnitř. Boty lehce položila do poličky v chodbě a potichu, jako nějaká balerína, mířila ke schodům do dalšího patra. K mé smůle byla ale má mamka až moc všímavá, takže se mi nepodařilo proklouznout.
