"My Cherry"
Příběh začíná, když čerstvě šestnáctiletá Sakura nastupuje na vyšší střední školu. Doteď byla stále považována za dítě. S novou životní etapou však pomalu ale jistě vstupuje do světa dospělých a zjišťuje, že ne vše je vždy tak jednoduch...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
31. Kapitola 1/2 - Zrádné lži života
Intenzita našich pohledů byla příliš silná na to, abych jí zvládla čelit déle než pár vteřin. Přestože mi pohled do těchto tůní byl velmi známý. Sklopila jsem pohled ke svým rukám, které jsem si vzápětí začala nervózně mnout a snažila se pokračovat naučenými frázemi.
,,B-budete si přát?" trochu váhavě ze mě vypadlo. Přinutila jsem se nedat ve svém hlase znát tu nervozitu, která mnou právě proudila, ale přece jen se zdál být poněkud přiškrcený, jak jsem se ze sebe nutila ona slova vydrat.
Muž přede mnou si povzdechl při pohledu na to, do jakého rozpoložení mě svým příchodem dostal a bezradně si vandal zmrzlé ruce z kapes svého kabátu. ,,Omlouvám se, že ti způsobuju takové nepříjemnosti. Je očividné, že jsi už slyšela o mé minulosti a tvá reakce je na místě." promluvil poprvé svým hlubším hlasem, který se zčásti podobal tomu Narutovu. ,,Také vím, že bych tu asi neměl být a to, o co se tě chystá požádat hraničí s nejvyšším stupněm opovážlivosti. Nemám nejmenší právo tě o to žádat, ale jsem natolik zoufalý, že v téhle troufalé prosbě vidím svou jedinou naději." hlas, kterým mluvil byl unavený a naplněn snad tou největší dávkou beznaděje a zoufalství, se kterým jsem se kdy setkala. Připomnělo mi to okamžik, kdy jsem ho viděla poprvé. Jeho hlas zněl stejně, když ten den promlouval k Narutovi. Přimělo mě to bojácně pozvednout pohled vzhůru a stále značně nervózně znovu čelit jeho pohledu. Ke slovu jsem se však stále neměla.
Zadíval se mi do očí. Byl to stejně silný pohled jako před tím, který mi vyvolával zimnici. Znovu si povzdechl a tentokrát i on se značnou nervozitou pronesl slova, která mě nad míru zarazila.
,,Chtěl bych si promluvit." zaznělo z jeho úst s obavami a v očekávání hleděl do mé tváře, z které šlo jasně vyčíst překvapení. Zírala jsem na něj s nechápavostí, protože mi absolutně nešlo do hlavy, proč by chtěl mluvit právě se mnou. Vždyť se ani neznáme. Ve smyslu, že kromě toho, že je to biologický otec mého bratra a bývalý manžel mojí mamky, tak spolu vlastně nemáme nic společného. Vzápětí mi hlavou proletěla Sasukeho slova, kdy mi prozradil Narutovo domněnky o tom, že by se k němu jeho otec mohl chtít dostat přese mně. Ta myšlenka mě znovu vyděsila a toho si musel muž přede mnou všimnout.
,,Máš největší právo mít ze mě strach. Vidím ti to na očích," projel si unaveně rukou střapaté vlasy, ,,proto pokud bys souhlasila, mohli bychom se posadit tady. Je to mezi lidmi, a ještě na místě, kde pracuješ, takže není důvod se ničeho obávat."
Musela jsem souhlasit s tím, že právě tady by si asi nic nedovolil. A i kdyby ano, tak pod drobnohledem Anko-sama by mu to neprošlo. Okamžitě by zakročila a jsem si jistá, že ani lidem okolo by nebyla jakákoliv neadekvátní situace lhostejná. Přesto jsem se stále necítila být úplně jistá.
,,Nemyslím si, že je to dobrý nápad." přinutila jsem se vyslovit a oči opět sklopila ke svým roztřeseným rukám.
Muž přede mnou na malý moment sevřel zoufale oční víčka k sobě, než se jal znovu promluvit. ,,Chápu tě, opravdu rozumím tvým obavám, ale moc tě prosím, abys mou prosbu přijala. Jsem jiný člověk, už nejsem tím, kým jsem kdysi býval. Stydím se za svou minulost a snažím se dát vše do pořádku, ale s mým synem je to těžké. Vím, že mě nenávidí a odmítá semnou jakkoliv komunikovat, proto jsem přišel za tebou. Možná, že ty... vím, že není správné tě do toho zatahovat, ale... možná ty... bys mě mohla vyslechnout..." při posledních slovech se mu hlas zlomil a z nějakého důvodu jsem vůči němu zacítila soucit. Já vím, že se mě všichni snažili varovat, vyprávěli mi příběhy o tom, co provedl a jak Narutovi a mojí mamce ublížil. Dokonce ani můj táta to neměl díky němu jednoduché a já v sobě sehrávala boj, kdy se ve mně třely pocity soucitu a zrady. Možná jsem opravdu až moc naivní a hodná, a proto se dostávám do všech těchto nešťastných situací, ale říkala jsem si, že alespoň vyslechnutí toho, co má na srdci přeci není nic špatného. Věděla jsem, že by se to mojí mamce nelíbilo, ačkoliv to byla ona, kdo první přišel s myšlenkou, že by se opravdu mohl změnit. Ale určitě by si nepřála, abych se do toho montovala. A když pomyslím na reakci táty, nebo nedej bůh Naruta, tak tady jsem vstupovala na velmi tenký led. Dokonce mi hlavou proletěla i myšlenka na Sasukeho a to, jak by zřejmě zuřil, kdyby se dozvěděl to, k čemu jsem se právě chystala. Nicméně pořád tu byl ten poslední maličký faktor, který nesmírnou měrou ovlivňoval veškerá má rozhodnutí, a tím jsem byla já samotná. Mám svou vlastní hlavu, svou vůli a volnost rozhodovat se dle svého uvážení. A díky tomu jsem právě teď hleděla do těch bolestí naplněných blankytně modrých očí a jemně přikývla v souhlas.
