"My Cherry"
Příběh začíná, když čerstvě šestnáctiletá Sakura nastupuje na vyšší střední školu. Doteď byla stále považována za dítě. S novou životní etapou však pomalu ale jistě vstupuje do světa dospělých a zjišťuje, že ne vše je vždy tak jednoduch...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Slovo autorky:
Tak tu máme další aktualizaci a jak už bývá zvykem, tak po neuvěřitelně dlouhé době. Řiďme se proto pravidlem - lepší pozdě, než ještě později. :D
V minulém díle jsme se rozloučili s Hinatou, která se musela kvůli nepříjemným okolnostem vrátit zpět do USA a Sakura její odjezd nesla velmi těžce. Nyní je nucena bojovat se svou nepříznivou situací takřka úplně sama a její spolužáci, kteří slepě následují Karininy příkazy, jí to vůbec neulehčují. Aby toho nebylo málo objevuje se na scéně opět postava Gaary a Sakura se znovu utvrzuje v tom, že s tímhle klukem rozhodně není něco v pořádku a v budoucnu se mu bude muset vyhýbat, jinak to pro ni nedopadne dobře. Otázka zní - může být ještě hůř?
Příjemné čtení a za komentáře budu jedině ráda. Jak si myslíte, že se bude příběh dál vyvíjet? Jak to dopadne se Sakurou a kam až se odváží Karin svými intrikami zajít? Jak dlouho dokáže Sakura snášet nátlak, který je na ni vyvíjen? Kde je její hranice?
16. Kapitola - Může být ještě hůř
Po incidentu za hodiny profesora Kabuta jsem následujících třicet minut strávila na dívčích záchodech. Zavřená v nejzadnější kabince jsem se snažila potlačit slzy, které se mi draly z očí a uklidnit své splašené srdce. Čekaly mě ještě další čtyři hodiny a já rozhodně nechtěla dávat svým povedeným spolužákům další podnět k posměškům, kterými mě neustále častovaly. Oni si i beztak dokázaly poradit sami.
Zbytek vyučování jsem nějak přežila. Ačkoliv jsem díky svému kolapsu na toaletách přišla do další hodiny o deset minut později. K mému štěstí to byla zrovna hudebka s profesorkou Ayame, která nebyla tak přísná jako jiný profesoři a tentokrát mě nechala vyváznout jen s varováním. Jakmile se ovšem chodbami rozeznělo pro mě poslední školní zvonění tohoto dne, okamžitě jsem pádila pryč ze školní budovy a známou cestu domů.
Protože se nezadržitelně blížily Vánoce, venku vládla ostrá zima a z nebe se snášely vločky, které zasypávaly celé město do bílého povlaku. Nijak zvlášť mi to nevadilo. Chtěla jsem jen být co nejdříve doma. V prostředí, ve kterém se cítím volná a nemusím tam čelit každodenní šikaně. Více jsem si přitáhla bundu ke krku a přes hlavu přetáhla chundelatou kapuci, když jsem vyšla vstříc sněhové závěji.
Domu mi to trvalo o něco déle než obvykle. To se ovšem dalo čekat při tomhle počasí. Čím více jsem se přibližovala k našemu domku, tím více mě zaplavoval pocit uvolnění a klidu. Hned u příjezdové cesty mě ale zarazila jedna věc. Narutovo auto bylo nedbale zaparkováno na betonovém povrchu směřujícímu ke garáži a částečně zasahovalo do míst, kde by se pod povlakem sněhu měl nacházet náš trávník. Za prvé, tohle rozhodně nebyl Narutův styl. Ať už byl jakkoliv lajdácký ve spoustě věcech, tak co se řízení a celkově jeho auta týče, tak byl neuvěřitelně pečlivý. Další věc, která mi okamžitě probleskla hlavou byl fakt, že Naruto by vlastně ani neměl být doma. V pondělky mívali vždy po vyučování trénink v posilovně. A navíc dvoufázový, takže chodil většinou domů až když se setmělo. Něco tu rozhodně bylo špatně.
