"My Cherry"
Příběh začíná, když čerstvě šestnáctiletá Sakura nastupuje na vyšší střední školu. Doteď byla stále považována za dítě. S novou životní etapou však pomalu ale jistě vstupuje do světa dospělých a zjišťuje, že ne vše je vždy tak jednoduch...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
24. Kapitola - Hradby se bortí
Když jsme se Sasukem dorazili na školní parkoviště Naruto už netrpělivě postával vedle Sasukeho auta pokrytého slabou vrstvou sněhu a nevěnoval nám jediný pohled. Sasuke jedním pípnutím odemkl auto a Naruto se beze slova usadil na zadních sedačkách, což jasně značilo, že netouží po žádné společnosti. Proto jsem takticky zabrala místo spolujezdce po Sasukeho pravici a v hrobovém tichu jsme se rozjeli ze školních pozemků.
Celá cesta probíhala v naprosté tichosti. Sasuke se soustředil na řízení v nepříznivých podmínkách a jen občas mrkl do zpětného zrcátka, aby pohlédl do tváře svého přítele, který jen nepřítomně hleděl ze zamlženého okýnka na ubíhající krajinu. Já se snažila příliš nepodléhat svým emocím a nepříjemným pocitům, které mě zevnitř přímo sžíraly a nutily se každou chvíli neklidně ošívat. Měla jsem šílené nutkání na Naruta promluvit, zeptat se ho na tolik otázek, které mě tížily. Ze všeho nejvíc bych ho ale nejraději pevně objala a řekla mu, že to bude dobré. Něco mi ale říkalo, že v tuhle chvíli by má slova nepřijal zrovna nejlíp.
Dorazili jsme k našemu domu a první co mě zaujalo byla příjezdová cesta, kde v záplavě neodklizeného sněhu stálo tátovo auto. ,,Rodiče jsou doma." konstatovala jsem při tom pohledu a Naruto v ten moment zvedl své pomněnkové oči a zabodl je do šedého sedanu, jako by ho má slova probrala z jakéhosi transu. Zmoženě vydechl při myšlence, že se teď bude muset ještě zabývat otázkami ze strany rodičů a s rychlým "díky" se pakoval ze Sasukeho auta, aniž by se jen jedinkrát ohlédl.
Postřehla jsem, jak si Sasuke vyčerpaně povzdechl a rukou zajel do havraních vlasů, přičemž svůj pohled stočil zpět před sebe. Celá ta situace mu musela také dát pořádně zabrat, navíc už ráno vypadal dost unaveně. Nechtěla jsem ho ještě víc zdržovat, a tak jsem se natáhla po odepínání bezpečnostního pásu a chystala se po Narutovo vzoru také opustit prostory Sasukeho auta. Sotva jsem se ale dotkla kliky na dveřích zarazila mě Sasukeho ruka, která tu mou zadržela dříve, než jsem vůbec stačila cokoliv udělat. Překvapeně jsem se na Sasukeho ohlédla, ale s jeho pohledem jsem se nesetkala, tak jak jsem očekávala. Naopak jeho tvář byla odvrácená stranou a delší černé vlasy mu zakrývaly i to málo, co bych mohla vidět. Nicméně i tak jsem znatelně vnímala jeho blízkost, když se ke mně při tom pohybu naklonil a teď nás od sebe dělila jen velmi krátká vzdálenost.
,,Sas..." chtěla jsem ho oslovit, když hodnou chvíli nic neříkal a jen dál setrvával ve stejné pozici. Má slova byla, ale přerušena dříve, než jsem je stačila vůbec doříct.
,,Nemyslel jsem to tak." vyhrkl z ničeho nic a pohled lehce sklonil k zemi čímž nechal ještě více pramenů, aby zahalily jeho tvář. Překvapeně jsem vykulila oči a nechala ho, aby stáhl svou ruku z té mé, kterou doteď stále svíral.
Když se naše ruce již nedotýkaly, napřímil se do o něco pohodlnější pozice a konečně na mě pohlédl. Jakýkoliv náznak hněvu či naštvání byl zcela pryč a místo nich se mu ve tváři zračil jakýsi zvláštní druh lítosti. ,,Nechtěl jsem na tebe křičet, a už vůbec jsem nechtěl říct, to co jsem řekl. Jen jsem se prostě nechal unést svojí naštvaností." čelo se mu lehce svrásčilo, při jeho slovech. ,,Jen jsem se o tebe bál... omlouvám se."
