"My Cherry"
Příběh začíná, když čerstvě šestnáctiletá Sakura nastupuje na vyšší střední školu. Doteď byla stále považována za dítě. S novou životní etapou však pomalu ale jistě vstupuje do světa dospělých a zjišťuje, že ne vše je vždy tak jednoduch...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
19. Kapitola - Profesor Hatake
Jen zázrakem se mi povedlo doběhnout až do školní budovy, aniž bych se přitom rozsekala na namrzlém povrchu. Schody jsem brala po dvou a nešikovně se proplétala mezi davy studentů, kterými teď byly zaplněny chodby. Své tempo jsem zpomalila až když jsem se začala blížit k učebně, kde se měla konat má první hodina. Když se přede mnou objevily dveře se štítkem BIO-2, tedy učebna biologie číslo dva, dovolila jsem si na chvíli zastavit, abych popadla dech.
Opřela jsem se o zeď kousek od učebny a přehodila si tašku před sebe, abych si mohla vyndat potřebné učebnice. Hlavou mi ještě stále vířily myšlenky na hádku s Narutem a jeho slova, která mě s každou další myšlenkou zraňovala víc a víc. Nakonec jsem byla opravdu ráda, že dnes budu u Sasukeho. Rozhodně se mi teď domů nechtělo, když jsem věděla, že bychom tam byli jenom já a Naruto. Stoprocentně by to vyvrcholilo v další nepěknou hádku, a navíc jsem ho teď nechtěla vůbec vidět.
Povzdechla jsem si, a ještě jednou se zhluboka nadechla, než jsem se rozešla do učebny. Za chvíli bude zvonit a já teď mám v hlavě mnohem důležitější věci, než je pitomej Naruto a jeho hloupý řeči. Hlavu mi naplnily vzpomínky na včerejší incident s Gaarovou. Těsně před vstupem do učebny mi tělem projelo nepříjemné mrazení a já na malý moment zaváhala. Po tom, co se včera odehrálo jsem ho rozhodně nechtěla vidět. Ba naopak, měla jsem v plánu se mu vyhýbat velkým obloukem a nezadat mu jakoukoliv záminku k jeho dalším pošahaným hrátkám. Bohužel pro mě jsme byli spolužáci, což mi můj plán značně ztěžovalo. Na druhou stranu pochybuji, že by se o něco pokusil ve třídě plné studentů. Myslím tím o něco víc, než byla jedna ubohá facka. Jak ta teď vypadala bezvýznamně v porovnáním s tím, co se dělo předešlého dne.
Znovu jsem se zhluboka nadechla a vešla pomalu do třídy. Pohled mi okamžitě padl na vyrovnanou řadu stolů nejblíže k oknům a vyhledal místo zhruba v polovině. Tam zvykával sedět on. Úplně sám, tiše hledíc z okna bez jakéhokoliv zájmu o své okolí. No, alespoň do nedávna tomu tak bylo. Než si našel zábavu ve mně. Jak jsem, ale vzápětí zjistila, místo bylo prázdné. Ze srdce mi spadl mohutný kámen strachu a jen jsem doufala, že dnešek je snad jeden z těch dní, kdy se neuráčel ve škole ukázat. Těch totiž také nebývalo málo. Raději jsem ani nechtěla přemýšlet o aktivitách, které zapříčinily jeho nepřítomnost.
,,Uhni růžovko." zaslechla jsem vedle sebe a hned na to ucítila náraz v oblasti ramene, když do mě někdo silně strčil. Z rukou se mi vysypaly všechny knihy na zem a já je hned na to následovala taky. Pád to nebyl nijak ošklivý, ale protože jsem to nečekala, dopadla jsem nešikovně na svá kolena a už teď jsem mohla v hlavě vidět ty modřiny, které se mi tam jistě brzy objeví.
Zvedla jsem pohled vzhůru, stále ještě klečící na zemi vedle rozházených učebnic. ,,Říkala jsem abys uhnula." zazněl ten hlas již podruhé, následován přívalem smíchu, který se rozezněl učebnou, a já konečně viděla, kdo měl dnes tu čest. Tara, má spolužačka, která se mým zesměšňováním bavila již od samého začátku. Neuvěřitelně se svým chováním podobala Karin, dokonce měla kolem sebe stejné dvě nány, které hltaly každé její slovo. Jak jsem později zjistila, není to náhoda. Karin si ji samozřejmě omotala kolem prstu, aby měla někoho z mé blízkosti, kdo jí bude donášet. Tara očividně neměla absolutně žádný pud sebezáchovy, protože tuto úlohu splňovala bravurně. A ještě si udělala v Karin svůj vzor, takže se jí snažila ve všem co nejvíce přiblížit.
