"My Cherry"
Příběh začíná, když čerstvě šestnáctiletá Sakura nastupuje na vyšší střední školu. Doteď byla stále považována za dítě. S novou životní etapou však pomalu ale jistě vstupuje do světa dospělých a zjišťuje, že ne vše je vždy tak jednoduch...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
28. Kapitola - Veselé Vánoce
Bylo neuvěřitelné, jak rychle dokázaly dny plynout, když měl člověk, co dělat. Od momentu, kdy jsme dorazili k babičce a chystali se po tom nepříjemném incidentu postavit tváří v tvář našim rodičům, už uběhlo bezmála pět dní a my právě dovršovali přípravy na štědrovečerní večeři. Opravdu. Pátek se přehoupl ve středu jako mávnutím kouzelného proutku a najednou bylo 24. prosince a Štědrý večer se nezadržitelně blížil. Zřejmě to bylo zapříčiněno hlavně tím, že jsme se všichni snažili zapomenout na to ošklivé, co se stalo a raději jsme se zaměstnávali všemožnými pracemi. Kterých tedy rozhodně nebylo málo. Naruto s tátou se povětšinou věnovali drobným opravám babiččina domku a rozvěšování poslední vánoční výzdoby do míst, kam je třeba zdatnějších rukou. Myslím, že to oba uvítali, protože tak mohli společně trávit více času a upevnit jejich vztah, který tátovo nedávno vyřčenými slovy na adresu jejich pokrevního spříznění lehce utrpěl. Ani jeden se k tomu již nevracel a Naruto moc dobře věděl, že to tak táta nemyslel. Nicméně společně strávený čas pro ně rozhodně i tak není na škodu.
Podobně tomu bylo i u mě a mamky. Cítila jsem, že se stále cítí nesmírně provinile po té ráně, kterou mi uštědřila, a proto se se mnou snažila trávit co nejvíce času, aby mě ujistila, že mě miluje a nic podobného se už nikdy nestane. Došlo mi, že v tomhle jí nemohu nijak pomoc. Ví, že jsem ji odpustila a z ničeho ji neviním, ale pochopitelně to v ní pořád je. Zřejmě bude nějakou chvíli trvat, než se s tím vyrovná. Jsem si jistá, že to má hodně společného s její minulostí, ale nehodlala jsem se v tom nikterak šťourat a otevírat nové rány. Stačí ty, které přišli teprve nedávno. Nicméně jsem byla za její společnost ráda a užívala si to. Stejně tak babička, se kterou jsme většinu času trávili v kuchyni a pekli cukroví, zdobili perníčky a dneska připravovali onu honosnou večeři.
Bylo něco kolem čtvrté hodiny odpoledne a já právě dodělávala poslední várku knedlíčků Takoyaki, což jsou vlastně smažené kuličky z těsta, v nichž se ukrývají kousky chobotnice s příměsí cibule a zázvoru. Bylo to jedno z typických jídel, které se v Japonsku na Vánoce připravovalo. Jedno z asi milionu jídel, protože typická japonská štědrovečerní večeře se skládala hned z několika chodů, kdy se všechny pokrmy položily do prostředka stolu a samotná večeře probíhala klidně dvě hodiny. Mamka s babičkou už stihli dopřipravit značnou část sushi o několika druzích, také ramen, který uvítá převážně Naruto, či tradiční katsukarē neboli kari s obalovaným kuřecím a vepřovým masem, a tempuru jako mořské plody nebo zeleninu smaženou v těstíčku. Byla toho neuvěřitelná spousta, a ještě nás mnohé přípravy čekaly. Pro teď jsem ale odložila špinavou mísu od těsta do dřezu a přesunula pozornost ke svému telefonu, který mi začal hlasitě zvonit a vibrovat na ploše stolu.
V rychlosti jsem se jala umýt ruce pod teplým proudem vody a hned přispěchala ke stolu, abych stihla přijmout hovor. Na displeji se objevilo Hinatino jméno a její žádost a videohovor. Nadšeně jsem zavýskla až se za mnou mamka s babičkou překvapeně otočili. Omluvila jsem se, že tohle prostě musím vzít a oběhla do obývacího pokoje. Už cestou jsem zběsile klikala na zelené tlačítko značící přijmutí hovoru a usadila se na zem ke konferenčnímu stolku. Během chvilky se na obrazovce objevil Hinatin obličej se stejně širokým úsměvem, jako jsem měla i já.
