"My Cherry"
Příběh začíná, když čerstvě šestnáctiletá Sakura nastupuje na vyšší střední školu. Doteď byla stále považována za dítě. S novou životní etapou však pomalu ale jistě vstupuje do světa dospělých a zjišťuje, že ne vše je vždy tak jednoduch...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
26. Kapitola - Naše malé tajemství
Ačkoliv jsme předešlého dne ulehli celkem brzy a snažili se nepříjemné události toho večera zaspat, zdálo se, že ani jeden z nás neměl zrovna klidnou noc. Anebo to možná jen bylo celkovou atmosférou a uvědoměním si, že to všechno opravdu nebyla jen noční můra, ale krutá realita, které bohužel nelze uniknout. Nicméně fakt byl takový, že jsme všichni ještě tak nějak vstřebávali události, které se v posledních dnech staly, a tak bylo pochopitelné, že nám nebylo zrovna do řeči.
Když jsme se dopoledne všichni postupně setkali v kuchyni, Sasuke se nám jako správný hostitel snažil nabídnout k snídani všechno možné. Nicméně nikdo z nás ve skutečnosti neměl na jídlo ani pomyšlení, a tak jsme skončili každý s velkým šálkem horké kávy, kterou jsme se rozhodli pohodlně vypít v obývacím pokoji. Možná to bylo tou výzdobou, nebo jen tím klidem, který v domě vládl, ale celkově ten okamžik na mě působil zvláštním uklidňujícím dojmem. Jen tak jsem seděla v obrovském křesle, přes sebe přehozenou deku a v rukou svírala šálek horké kávy. Přes obrovská okna jsem mohla vidět, jak z nebe zas a znovu spadají nekonečné závěje sněhu zasypávající pozemky rodiny Uchihů a v dáli mezi tou bělostnou záplavou vloček září vánoční světélka, kterými byly honosně nazdobeny přilehlé domy. Za jiných okolností bych to považovala za dokonalou idylku, a ačkoliv jsem se cítila příjemně, stále ve mně zůstávali ty nepříjemné pocity z předešlého dne.
Ohlédla jsem se k prostornému gauči, který obývali Naruto se Sasukem, když se místností rozlehl zvuk telefonního vyzvánění. Byl to Naruto, který se musel natáhnout na konferenční stolek, aby zjistil jméno volajícího a já už tak nějak měla tušení, kdo to zřejmě bude. Mé domněnky se potvrdily, když se na mě po přečtení displeje Naruto ohlédl a následně věnoval podobný pohled i Sasukemu. Vzápětí se jal zvednout a s telefonem přikládajícím si k uchu odcházel do prostorné chodby, kde jsme ho sice nemohli slyšet, ale zato na něj bylo stále dostatečně vidět. Posadil se na mohutné schody dominující v samotném středu oné místnosti a lokty se opřel o svá kolena. Odvrátila jsem od něj pohled. Vědomí, že teď zřejmě mluví s jedním z našich rodičů už mě ani nijak neznepokojovalo. Mé tělo zkrátka již nemělo energii na to nějak zvlášť reagovat. Odpila jsem si ze svého hrnku a lehce se pousmála, když jsem očima přejela po jeho chaotickém zdobení. Byl to ten hrníček, který kdysi vyrobil Sasuke, když byl ještě dítě a mě neskutečně potěšilo, když mi ho dnes předával naplněný tou lahodnou hořkou tekutinou. Byla to sice jen drobnost, ale taková naše drobnost. Když jsem se nad tím zamyslela, takových drobností jsme už měli pár. Ale tím jsem se teď nechtěla zaobírat a tížit svou unavenou mysl. Pro teď jsem byla spokojená se svým škaredým hrnkem vyrobeným Sasukeho rukami.
Právě v momentě, kdy jsem na dotyčného pomyslela mi na dece přistála mystička s oloupaným pomerančem a já si uvědomila něčí přítomnost v mé blízkosti. Zvedla jsem pohled vzhůru a pohlédla do Sasukeho tmavých očí.
