"My Cherry"
Příběh začíná, když čerstvě šestnáctiletá Sakura nastupuje na vyšší střední školu. Doteď byla stále považována za dítě. S novou životní etapou však pomalu ale jistě vstupuje do světa dospělých a zjišťuje, že ne vše je vždy tak jednoduch...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
6. Kapitola - I holky hrají fotbal
Noc se přehoupla v den a já už zase stála před tou ohavnou budovou. Ještě před pár týdny jsem byla nadšená, že budu moct navštěvovat stejnou školu jako Naruto, dnes je tomu jinak, a já s obavami vcházím do místnosti, kterou nazývám svou třídou.
Jen co vstoupím, už se ke mně stáčí zraky většiny přítomných, já raději rychle propluju do zadní lavice u okna a zasednou na své místo. Hinata sedící přede mnou se ke mně okamžitě otáčí se starostlivým výrazem ve tváři. Já se na ni ale usměju a stisknu jí ruku, kterou má položenou na mé lavici.
,,Jsem v pořádku." ujistím ji a přesunu pohled ke dveřím, kde do třídy vchází profesor Hatake. Byl to jeden z mých oblíbených učitelů, při jeho hodinách si nikdo nedovolil mi cokoliv provést, věděli, že by je za to přísně potrestal, a mohla by se celá věc začít řešit. Zřejmě to byl jeden z mála učitelů, který Karin nepodléhal. Učil biologii a chemii, dříve mé nejméně oblíbené předměty, nyní jsem ale nejlepší ze třídy.
Po skončení dvouhodinovky chemie následoval tělocvik. Už jsem se zmínila, že co se sportu týče, tak jsem úplný nemehlo? No vážně, veškerý talent musel pobrat Naruto, jinak si to nedovedu vysvětlit. Navíc teď ještě, když jsem pár kilo shodila. No žádná sláva. Navíc tělocvikářka Kurenai je dost přísná. Ale má to jednu výhodu. Po dvouhodinovce chemie je většina mých spolužáků natolik vyšťavených, že mě jen sem tam obdaří nějakou vtipnou poznámkou či posměšky, ale fyzicky mě nenapadají.
,,Páni Saky, jsi nějaká hubená." prohlásila Hinata, když jsme společně vycházeli z dívčích šaten do vážně obří tělocvičny. Měli jsme na sobě školní tělesný úbor, bílá trička a zelené kraťásky, na můj vkus až moc odhalovali. Karin byla ale podlá, uměla si spočítat, kdy mám tělocvik, protože jsme ho neměli pravidelně, a také útočila převážně na místa, která nejsou tolik vidět. Sem tam nějakou modřinku má přece jenom každý.
,,No jo, nějak to šlo samo." zasmála jsem se nervózně. ,,Ale neboj, já to dohoním. Přece jenom brzy budou Vánoce a mamka už teď zadělává na cukroví." ujistila jsem ji a společně jsme si odložili pití na jednu z laviček.
,,Máš pravdu." nadchla se Hinata. ,,Mohli bychom letos péct spolu. Moje mamka tomu moc nedá, protože nás zásobuje babička. Ale já pečení miluju." v očích jí zářily jiskřičky a ve mně to po dlouhé době vyvolalo pocit štěstí.
,,To zní fajn. Určitě to musíme uskutečnit." souhlasila jsem nadšeně a najednou ucítila, jak mi někdo vrazil do ramene, a já na chvíli ztratila rovnováhu.
,,Dávej pozor růžovko!" křikla na mě Tara, má spolužačka, která se chováním až nepřirozeně podobala Karin. Jediný rozdíl byl jejich vzhled. Tara byla špinavá blondýnka s vlasy zhruba někam do půli zad a oříškovýma očima, rty úzce spojené k sobě, napatlané nějakým růžovým leskem a řasy delší než je přirozené.
