"My Cherry"
Příběh začíná, když čerstvě šestnáctiletá Sakura nastupuje na vyšší střední školu. Doteď byla stále považována za dítě. S novou životní etapou však pomalu ale jistě vstupuje do světa dospělých a zjišťuje, že ne vše je vždy tak jednoduch...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
30. Kapitola - Pod rouškou mlhy
Prudce jsem otevřela skříň, a ještě v pyžamu se zběsile prohrabávala oblečením. Nepotřebné kousky, které se mi dostaly pod ruce končily odhozené na posteli za mými zády a já se zoufale snažila najít něco, v čem bych nevypadala jako úplný strašák.
,,Ségra! Jestli chceš hodit, tak sebou hejbni. Potřebuju být na tréninku ještě před osmou." zahulákal na mě Naruto odkudsi ze spodního patra, a to mě přimělo chmatnout po prvních věcech, co mi přišli pod ruku a v rychlosti se do nich začít navlékat. Ještě jsem spěšně zaběhla do koupelny a hřebenem si pročesala dlouhé vlasy, které mi dnes přišli naprosto nepraktické. Sepnula jsem je gumičkou do vysokého culíku, upravila několik neposedných pramenů a znovu vběhla zpět do pokoje. Šíleně jsem se lekla, když se mi před zrakem objevil Naruto, který se pobaveně opíral o rám dveří a ruce měl složené na hrudi.
,,Zaspali jsme?" škodolibě se na mě zakřenil a já mu věnovala jeden dost otrávený pohled, než jsem se vrátila ke svému původnímu záměru a to popadnou batoh a naházet do něj pár svých osobních věcí.
,,To se stane každému." bránila jsem se a přehodila si už sbalený batůžek přes rameno. Naruto jen pokrčil rameny a následoval mě, když jsem kolem něj prošla a zamířila ke schodům.
,,Neříkám nic." stále mu na tváři hrál ten škádlivý úšklebek, což mě přinutilo protočit otráveně očima. Samozřejmě, že nic neříká, vždyť je to povětšinou on, kdo nestíhá a je všude pozdě. Tedy pokud zrovna nejde o fotbal. To je jak zázrakem vždycky všude včas, ne-li s předstihem.
V kuchyni jsem v rychlosti pozdravila tátu, který dopíjel svou ranní kávu a ukořistila si z mísy jablko, které mi dnes poslouží jako snídaně. Mamka už byla v práci, takže se s ní uvidím až večer.
,,To není zrovna vydatná snídaně." zavolal za mnou táta do předsíně, kde jsem se už obouvala s jablkem zakousnutým v zubech. Vysloužila jsem si tím i Narutův pohled, který dle všeho s tátou souhlasil.
,,Nestíhám!" zahulákala jsem nazpátek a zamračila se na svého bratra. ,,No nestíhám." zopakovala jsem i pro něj ještě jednou a pokrčila přitom rameny. Naruto protočil očima a hodil po mě z věšáku mou bundu, načež se navlékl do té své.
,,Hlavně se pak najez pořádně v práci prosim tě." sebral z poličky klíčky od auta a vyšel vchodovými dveřmi do chladného rána. Následovala jsem ho a zabouchla za sebou. Oba jsme se nasoukali do auta, které Naruto začal okamžitě vytápět a rozjeli se směr město.
Cesta nebyla nijak dlouhá, ale ani zrovna ta nejkratší. Každopádně lepší než se plahočit autobusem, to by trvalo alespoň dvakrát tak déle. Takhle to bylo mnohem pohodlnější a Naruto stejně musel vstávat na trénink, takže v tom nebyl problém. Projeli jsme známou ulicí, kterou povětšinou plnily podniky jako restaurace, kavárny či cukrárny a Naruto mi zastavil přímo před vchodem do toho našeho. Vyskočila jsem, rozloučili jsme se a Naruto už odjížděl pryč. Jak říkám, když jde o fotbal, není nikdy pozdě.
