"My Cherry"
Příběh začíná, když čerstvě šestnáctiletá Sakura nastupuje na vyšší střední školu. Doteď byla stále považována za dítě. S novou životní etapou však pomalu ale jistě vstupuje do světa dospělých a zjišťuje, že ne vše je vždy tak jednoduch...
Йой! Нажаль, це зображення не відповідає нашим правилам. Щоб продовжити публікацію, будь ласка, видаліть його або завантажте інше.
22. Kapitola - Nečekaný zachránce
Sasuke zaparkoval na školním parkovišti mezi desítkami dalších studentských aut a oba jsme vystoupili z vyhřátého prostoru do chladného prosincového počasí. Letos jsme opravdu mohli tvrdit, že byly bílé Vánoce. Do štědrého dne zbýval přesně týden a nás čekaly už jen poslední dva školní dny před začátkem prázdnin. Letos se to kouzelné vánoční období, které jsem tak milovala nezdálo být zrovna šťastné, a proto jsem všechny své naděje vkládala právě do těch několika prázdninových dní, se nebudu muset potýkat s nástrahami mého mizerného osobního života.
Vzhlédla jsem k Sasukemu, když jsme se brodili závěji sněhu zabalení v několika vrstvách teplého oblečení a znovu si všimla toho znaveného pohledu v jeho tváři. Už když jsme se ráno vypravovali na cestu, neboť to od Sasukeho zabere skoro půl hodiny se sem dostat, zaznamenala jsem, že jeho obvyklá výřečnost se kamsi ztratila a Sasuke vypadal, jako by probděl celou noc.
,,Jsi v pořádku?" nedalo mi to nakonec a musela jsem se zeptat. Rozhodně dokud jsem měla šanci, protože jakmile se dostaneme do budovy školy, je vždy lepší se v mé situaci držet od Sasukeho co možná nejdál. ,,Vypadáš unaveně." doplnila jsem svá předešlá slova.
Obrátil ke mně svou pozornost, a i přes znatelnou ospalost v jeho očích mi věnoval milý úsměv. ,,Jo, moc jsem toho nenaspal." přiznal a mě zaplnil nepříjemný pocit. Sklonila jsem pohled k zemi.
,,Je to kvůli mně?" napadlo mě okamžitě. Sasukeho má slova zarazila, ale pokračovali jsme v chůzi. ,,Někdy mívám neklidné spaní a možná jsem sebou moc házela," byla jedna z možností, ,,nebo jestli jsem se moc roztahovala, tak se omlouvám. Nejsem zvyklá na tak prostornou postel."
Sasuke se na místě zastavil a já ho napodobila. ,,Sak?" oslovil mě, přičemž v jeho hlase bylo znát mírné pobavení. Odtrhla jsem pohled od pošlapaného sněhu pod našima nohama a pohlédla do jeho obličeje. Opravdu se pobaveně usmíval. ,,S tím jak jsi drobounká, bys nezabrala celou postel i kdyby ses snažila sebevíc." zasmál se na můj účet. Věděla jsem ale, že to nemyslí špatně. ,,A co se týče toho házení, tady bys zas ztroskotala na své nulové síle. Kdybych se opravdu snažil tě znehybnit, pochybuju, že bys měla šanci se mi vzpírat." naklonil hlavu lehce na stranu a několik pramínků černých vlasů mu spadalo do tváře. Co říkal dávalo smysl. A já se po jeho slovech cítila, jako by měl nade mnou neuvěřitelnou moc. Nicméně i tak by to mohlo být příčinou jeho únavy. Znovu se rozešel a já udělala to samé, abych s ním udržela krok. A abychom nepřišli na vyučování pozdě samozřejmě.
,,Nevztahuj hned všechnu vinu a odpovědnost za všechno špatné na sebe. Zní mi to, jako bys už předpokládala, že ty jsi toho vždy příčinou. Neměla bys o sobě takhle přemýšlet." pokračovali jsme v chůzi. Pomyslela jsem si, že má zřejmě pravdu. Ale ono to nebylo tak jednoduché, jak se to z jeho slov jeví. Každý den mě někdo utvrzoval v tom, že já jsem ta špatná. Že si to všechno zasloužím, že neumím nic udělat správně a přináším jen problémy. Sasuke byl jeden z mála, který se ke mně tak nechoval a pro mě se to po několika měsících trýznění stalo tak jiné a vzdálené, že jsem to neuměla pořádně přijmout.
