"My Cherry"
Příběh začíná, když čerstvě šestnáctiletá Sakura nastupuje na vyšší střední školu. Doteď byla stále považována za dítě. S novou životní etapou však pomalu ale jistě vstupuje do světa dospělých a zjišťuje, že ne vše je vždy tak jednoduch...
¡Ay! Esta imagen no sigue nuestras pautas de contenido. Para continuar la publicación, intente quitarla o subir otra.
15. Kapitola - Nové okolnosti
Když jsem toho večera dorazila domů naplňovala mě zvláštní směsice emocí. Nedokázala jsem určit, jak přesně se cítím, protože se toho během krátké doby, událo tak strašně moc. Ani jsem pořádně neměla čas o tom přemýšlet. Chvíli po mě dorazil domů i Naruto a tak mamka okamžitě začala servírovat na stůl večeři. Jediné, co jsem v tu chvíli chtěla bylo zavřít se v pokoji a být chvíli sama, abych mohla o všem v klidu popřemýšlet. Ale viděla jsem na své rodině, jak jsou rádi za další společnou večeři, takže jsem raději neřekla nic a strávila následující hodinu v našem malém rodinném kruhu.
Až teď, když jsem se zavřela v koupelně s úmyslem se ponořit do té nejteplejší a nejbublinkovatější koupele, kterou mi má skromná vana dopřeje, mě konečně obklopil ten vytoužený pocit soukromý, po kterém jsem tak prahla. Svlékla jsem se a odhodila oblečení kamsi do rohu koupelny. Hned na to jsem uchopila láhev s nápisem pěna do koupele a vylila do ještě stále se napouštějící vany řádné množství. Potřebovala jsem zrelaxovat a tohle byl můj zaručený způsob, jak takového stavu dosáhnout.
Ponořila jsem své tělo do skoro vařící vody a nechala hustou pěnu, aby zakryla každou jednotlivou modřinu a podlitinu, která hyzdila mou pokožku. Ano, stále tam byly. Větší či menší, zbarvující se do nejrůznějších odstínů fialové a modré. Nové překrývaly ty staré až bylo někdy těžké určit, které z nich zdobí mou bledou pokožku déle.
Už jsem si na to svým způsobem zvykla. Nebo jsem se o tom alespoň samu sebe snažila přesvědčit. Mé tělo se pro mě stalo jen jakousi schránkou, ulitou do které jsem se pomalu začala uzavírat před světem. Byla to taková má hradba, poslední překážka před vstupem do mého už tak velmi křehkého nitra, které se s každým protrpěným dnem stávalo ještě rozervanějším. Ale každá další rána, každý úder a kopanec či dobře mířený náraz, všechny pády a střety přinášející mi další a další zranění, to vše pro mě bylo snesitelné. To vše jsem se naučila přijímat, všechnu tu fyzickou bolest jsem byla ochotna snést. Pokud to znamenalo si tak udržet samu sebe.
Modřiny se zahojí, zranění vyléčí. Čeho jsem se obávala více bylo mé duševní zdraví. Změnila jsem se, věděla jsem to. Už nejsem ta stará usměvavá Sakura plná energie a nadšení z toho, co jí život přinese. Doteď se mi to dařilo před mými blízkými dobře tajit, ale měla jsem strach, jaké to bude až Hinata odletí zpět do Ameriky.
Mohla bych odletět s ní? Zdálo se to jako bláznivý nápad, ze všech možných úhlů pohledu. Vždyť jsem vlastně ještě pořád dítě. Nikdy jsem pořádně nebyla bez rodičů déle, než dva týdny na letním táboře, a i tam jsem po prvním dni brečela, že chci domů. Dobře, bylo mi osm, ale i tak. Tohle není letní tábor, tohle není víkend u prarodičů. Tohle je úplně jiný život v naprosto odlišném světě.
A pak tu byl samozřejmě ještě Sasuke. Už jen při pomyšlení na něj mi tělem projelo to zvláštní elektrizující brnění. Moc dobře jsem věděla, co to znamená. A může mi kdokoliv říkat, že jsem příliš mladá a nezkušená životem, na to abych tohle mohla tvrdit, natož pak myslet vážně. Ale já vím... cítím, že to, co ve mně tyto pocity vyvolává je láska. Miluju ho, a to už nějakou dobu. A tohle jen tak změnit nejde. Nemůžete přestat někoho milovat, jen proto že vám to někdo jiný přikáže. Takhle to nefunguje. To by bylo příliš jednoduché.
