Please, don't let me go

Prolog

Stojím na vrcholu tribuny a rozhlížím se po celém areálu. Přemýšlím, jak jsem se vlastně od střílení ze vzduchovky na naší zahradě dostala sem. Byla to dřina a obětovala jsem tomu hodně, a proto to teď nesmím pokazit.

Vše bylo řečeno jasně, nebude se dařit půjdeš k B týmu. Neboj se, je ti jen 22 svoji šanci ještě dostaneš. Opakuji slova našeho trenéra. Hlavně v klidu a žádný strach nějak to dopadne.

Je brzy ráno a na stadionu ještě moc lidí není. Na střelnici vidím bratry Boe a holky z norského týmu. Zbytek se postupně trousí, najednou na mě křičí Markét ať jdu  za nimi do šatny.

V podstatě jsme spolu vyrůstaly a staly se z nás dobré kamarádky. Jsme si hodně podobné a taky pěkně střelené. Nemůže normálně lehce křiknout, ona zaječí na celý stadion a proto se otočí oba bratři. Dělám, že je vlastně vůbec nevidím a běžím za Markét. V šatně proběhne menší porada a potom už jdeme na rozcvičku.

Jsem strašně nervózní a je mi líto, že tu se mnou nemůže být Gabča. Ještě jsem se o tom nezmínila, Gabča je moje sestřenice. Naše plány byly, že budeme spolu jezdit štafety, ale já to bohužel nestihla. Díky zdravotnímu stavu si musela dát od biatlonu pauzu.

Jsem Eliška Soukalová a za dvacet vteřin startuji svůj první závod ve světovém poháru.

Páni jak moc jsem se těšila na běžky, sníh a závody celkově. První kolo nechci přepálit, proto jedu rozumným tempem. K první střelbě v leže dojedu lehce nervózní, ale jakmile zaujmu polohu, už na nic nemyslím a jen střílím. A ono to vyjde za nula říká se, že po první střelbě opadne nervozita tak doufám, že je to pravda. Druhá střelba za nula a třetí jednu minu, ale po výjezdu ze stadionu cítím, že mi docházejí síly. Snažím se moc neztratit a vzpomínám na rady, co dělat v takových chvílích. Ono se nic moc dělat nedá, prostě zatnout zuby a jet. Čtvrtá střelba je čistá a já se pohybuji kolem 20. místa, což by byl velký úspěch, ovšem ještě nejsem v cíli. Mám před sebou poslední dlouhý kopec, ale už asi ani nevidím kam jedu. Jen automaticky zvedám ruce a nohy. Někdo z realizačního týmu křičí, ať jedu, mám na dobrý výsledek. Jsem v půlce kopce a slyším další povzbuzování, jenže tohle je anglický Go Go Go. Kouknu se k trati a tam stojí Johannes Boe a povzbuzuje mě. Musím uznat, že to vážně trochu pomohlo. Na vrcholu kopce se ještě drobně ohlédnu, žádná Norka ani nikdo jiný zamnou není, muselo to být na mě. Můj biatlonový idol mě dohnal do cíle a ani o tom neví. Jakmile přejedu cílovou čáru, hned u kraje lehnu k zemi a hledám svůj dech, který se nachází někde mezi tím kopcem a cílem.

Ležím tam dobré dvě minuty úplně hotová, když mám trochu síly se kouknout na výsledkovou tabuli nemůžu uvěřit svým očím. Páni jsem 24. v cíli, je to pro mě ohromný úspěch. Nakonec je z toho krásně 30. místo a můj první závod je považován za úspěšný.

Když jsme všechny sbalené a připravené na návrat do hotelu, scházíme se u našeho autobusu. Jdu s Markét a povídáme si zážitky ze závodu.

„Ježiš já tam zapomněla brýle, jdi napřed hned tě doženu," povídá a zároveň běží zpátky.

Vytáhnu mobil a čtu sms od mamky, když do někoho narazím.

„Hrozně se omlouvám já-" než mi dojde, že to není Čech a začnu anglicky.

„Moc se omlouvám, nekoukala jsem na cestu a vážně se moc omlouvám."

„To je v pohodě, já vlastně taky nekoukal, jsi v pořádku?"

„Jo jsem v pohodě."

„Jinak já jsem Johannes, Johannes Boe."