Please, don't let me go

21 - Zpět v ČR

„Ellíku, vstávej," šeptá mi do ucha další den ráno .

„Ještě jednou mi řekneš Ellíku a poletíš ven," zamumlám a otočím se na bok.

„Ale no tak já věděl, že to zabere. Pojedeme dnes na další výlet?"

„Co si dát jeden den pauzu? Můžeme být na pláži a opalovat se."

Jen zakroutí očima a jde do koupelny. Jsme tu pátý den a on je stále bílý jak stěna. Za to já mám už pěkně hnědý odstín, miluju opalování. Konečně vylezu z postele a jdu se trochu upravit. Johannes je ve sprše, jdu k němu do koupelny si vyčistit zuby. Počáteční stud v našem vztahu je dávno pryč, už jsme si na sebe tak nějak zvykli.

Dokonce i v posilovně je krásný výhled na pláž a palmy. Tady by mi nevadilo trénovat celý rok. Dám si chvilku posilování a čtyřicet minut běhu. Plus odpolední plavání v moři a trenér může být pyšný.

„Já nenechám cizího člověka, aby se mě dotýkal," trucuje můj Nor odpoledne.

„Ale no tak je to jen jedna masáž, prosím. Tohle nikde nezažiješ," udělám smutný oči.

„Tak fajn," rezignuje.

„Děkuju, miluju tě," vypísknu nadšeně.

Další hodinu o nás pečujou dvě mladé holky. Ten nahoře mě hodně nemá rád, vidím, jak slintá nad Johannesem nádhera jedna.

„Tak jaká byla masáž?"

„Dobrá až na tu holku," řeknu.

„Snad nežárlíš," zasměje se.

„Ne jsem úplně v pohodě, jen dalších pět minut a vážně bych po ní skočila."

„Ty víš, že bych se na nějakou jinou ani nepodíval."

Nový den a nové dobrodružství. Tentokrát vodopády, vodní park a tygří zoo. Naše první zastávka je vodopád Namuang, odkud budu mít zážitek na celý život. Poprvé v životě se můžu pohladit slona, jsem jako malé dítě na Vánoce. Johannes se mi směje ještě dlouho poté, přitom byl taky nadšený. Máme společnou fotku já, on a sloník v pozadí. Okamžitě si ji zamiluju. Tohle je však jenom začátek. Čeká nás koupání u velikého vodopádu a opičí show. Po cestě zpět ještě zastávka v Samui Aquarium, což je obrovské akvárium plné korálů a mořských ryb. V tomto areálu se nachází také Tiger Zoo, kde si pohladíme bengálského tygra. Máme z něho oba pěkný respekt. Tenhle výlet neměl prostě chybu.

Dva týdny utečou jako voda a my zase balíme věci. Je čas se vrátit zpět do reality. Za ani ne týden pro mě začíná kolotoč kolem biatlonu. Norové mají zcela jiný systém, jejich příprava začíná za nějakou dobu. Naše cesty se rozdělí, víme to oba. Mám obavy, co s námi bude po minulé zkušenosti. Bimba budu vídat skoro každý den a Johannes bude v Norsku. Jak tohle může dopadnout? Michal absolutně nemá tušení, co se děje mezi námi.

„Tak jo vše je zabalené, připravena se vrátit?"

„Ne," odpovím jednoduše.

Vím, že přijede ještě do Čech, ale už to nebude takové. Vezme naše kufry a odcházíme na recepci. Odevzdáme klíče, vyřešíme vše potřebné a je čas na návrat domů. Cesta na letiště trvá sotva půl hodiny, moc se mi líbí toto malé letiště. Procestovala jsem toho hodně, ale stejně nejlepší je to v Praze. Ten pocit, když vidím z letadla nápis Václav Havel Airport je nepopsatelný. Pocit bezpečí, jistoty a hlavně domova. Všechny tyto pocity se poslední dobou stěhují do jiné země, cítí to všichni kolem mě.

V Dubaji se naše cesty rozdělí, já letím do Prahy a on do Osla. Moje letadlo letí první, jde mě vyprovodit k bráně. Nechci ho opouštět, i když ho za několik dní budu vítat v Praze. Má svoje povinnosti, které naprosto chápu. Je vítěz světového poháru tudíž taky hodně chtěný. Všechny média chtějí jeho pozornost, rozhovory a novinky.