Please, don't let me go

25 - Trénink, trénink a zase trénink

Následující dny byly trochu zajímavější než ty předchozí. Měli jsme zátěžové testy a taky galavečer Biatlonista roku, který nečekaně vyhrála Makula.

Pátého června máme výročí čtyři měsíce spolu. Slavíme to jak jinak než tréninkem a večerním telefonátem. Díky bohu za FaceTime Johannes připraví malý muffin se čtyřmi svíčkami. Je to krásný a opět mě mile překvapí. Po dlouhé době je všechno zase dobré, dokonce mi vyhrknou slzy. Jsou to slzy úlevy, radosti a štěstí. Vypráví mi všechny jeho zážitky z posledních dní, společně se zase smějeme, i když jsme od sebe nějakým 1 400 kilometrů.

Je neděle večer a já se právě křením do zdi a poslouchám mého Nora. Vypráví mi další veselou historku z jejich tréninku, mě tečou slzy od smíchu. Za poslední dobu jsme si stanovili jasná pravidla, kupodivu to bezvadně funguje. Voláme si vždy v neděli, úterý a pátek. Většinou bývám celý den nedočkavá a těším se na večer.

„Zlato, připravila jsem ti večeři," vejde do mého pokoje mamka.

„Děkuji mami, to si nemusela."

„Já vím, že ne ale chci udělat svoji holčičce radost."

„Jsem v pohodě mami."

„Dobře, ale kdybys kdykoli něco potřebovala, víš kde jsem."

„Jsi skvělá," řeknu a rozeběhnu se k ní do objetí.

„Pro tebe všechno holčičko. Nerada vidím, jak se trápíš. Kdybych mohla něco udělat."

„Jen mi chybí, všechno bude dobré."

„Už jste se dohodli, kdy se zase uvidíte?"

„Ještě ne, máme oba tréninky."

Společně se navečeříme a taky poklábosíme. Vypraví mi různé historky, jak jsem se učila jezdit na běžkách. Sama na to nikdy nezapomenu, jezdila jsem kolem baráku a hrála si, že jsem na mistroství světa. Rodina na mě udiveně sledovala z okna, vydržela jsem u toho hodiny. Střílela jsem ze vzduchovky většinou do malých dřívek a později do špejhlí. Nikdo nechápal, jak to dělám.

Jednou jsem viděla Gabču na závodech a chtěla být jako ona. Přemlouvala jsem rodiče, dokud mě nepřihlásili do Jablonce. S biatlonem jsem začala až v jedenácti letech, což je docela pozdě, ale od té doby makám jak nikdo.

V září minulého roku jsem chtěla s biatlonem definitivně praštit. Nikdo o tom neměl ani tušení, kromě moji mamky, která mi pomohla. Neměla jsem to vždy jednoduché s jménem Soukalová. Každý se mě okamžitě ptal, co mám společného s Gabčou. Od roku 2017 se všechno začalo kupit a já to přestala zvládat. S psychickými problémy se začaly vyskytovat i ty zdravotní.

Teď tu před ní sedím, protože mě pozvala na víkend. Petr odjel někam pracovně,  ona tu nechtěla být sama. Je to poprvé, co se vidíme od ukončení její kariéry. Stejně jako si Tarjei musel promluvit s Johannesem před mistrostvím, tak musím já teď s ní. Je mezi námi cítit nervozita a další nezvyklé věci.

„Víš, já musím ti něco říct," řeknu opatrně.

„Asi to není nic pozitivního, ale poslouchám."

„Snad to pochopíš. Vím, že sis procházela nejtěžším obdobím svého života a máš za to můj respekt, jak si to všechno nakonec ustála. Bylo to zároveň i moje nejhorší období, kdyby mamka nezasáhla, nedělala bych biatlon. Od té doby, co vyšlo na povrch, že jsme sestřenice se na mě sesypali novináři a lidé z okolí. Všichni chtěli informace o tvém stavu, nebo aspoň o tobě. Ve škole, na tréninku prostě všude. Loni na podzim jsem to přestala zvládat, jednou doma jsem se totálně sesypala. Mamka mě našla, když přišla domů z práce. Strašně jsem brečela a křičela, že končím. Snažila se mě uklidnit celé odpoledne a nakonec se ji to trochu povedlo. Nemohla jsem na trénink ani mezi lidi, dva dny jsem byla zavřená v pokoji. Potom jsem slyšela mamku, jak někomu telefonuje a říká: „Už to přišlo a já nevím, co mám dělat. Celá se sesypala, strašně se o ní bojím, chce nechat biatlonu." Později mi došlo, že to byl Ondra Rybář, tušili to, jen čekali, kdy to přijde," na chvíli se musím odmlčet.