Please, don't let me go

29 - Závody a vytoužené volno

Ze slovinské Pokljuky se vydáme rovnou do italské Anterselvy. Je to docela pech, Norové jsou tu taky na soustředění, ale o stovky kilometrů dál. Náš tým se zúžil, jelikož za pár dní začíná MS na kolečkových lyžích. Já jsem do nominace vybraná nebyla a docela mě to vyvedlo z míry. Že bych přeci jen byla v áčku? Na stadion dnes mířím po boku Egila, když je vhodná chvíle rovnou se ho zeptám.

„Trenére, můžu se na něco zeptat?"

„Jistě, co máš na srdci?"

„Proč jsem nejela do Běloruska?"

„Moc rád bych ti řekl, co chceš slyšet. Ale prostě se tak rozhodli, tvoje místo není jisté ani v jednom týmu. Tak budeš dál trénovat, alespoň budeme dál pokračovat v našem plánu."

„Dobře."

„Eliško, hlavně nevěš hlavu. Všechno dopadne tak jak má."

Prožívám jeden ze dnů, kdy mě nic nebaví. Po tréninku sedím na posteli a koukám z okna. Film, knížka nic se mi nechce. Ani nevím, jak dlouho tam takhle sedím. Markét vtrhne do pokoje, jako uragán.

„Tady jsi, hledali jsme tě. Půjdeš s námi hrát aktivity?"

„Ale jo, stejně nemám nic na práci."

„Stalo se něco? Jsi celý den nějaká přešlá."

„Jsem v pohodě, jen mám divnou náladu. Bude to dobrý, neboj."

Nakonec se skvěle bavíme, jsem v týmu s Bimbem. Moc se nám nedaří, ale moje nálada se zvedla o sto procent. Hrajeme skoro všichni i s trenéry.

Dva týdny našeho soustředění se konečně blíží ke konci. Jak já se těším na to nic nedělání. Jen ležet v posteli, koukat na filmy nebo si volat s Johnym. Egil mi dává pěkně zabrat. Tajně ho podezřívám, že na mě zvyšuje nároky.

Dnes taky končí letní MS, Češi si vedli skvěle, hlavně díky Lucce. Což je pro mě další rána. Je mistryně světa, to už se musí počítat. V těchto dnech má rozhodně větší šanci na áčko, než já.

„Ahoj zlato, jak se vede," říká Johannes, jen co zvednu telefon.

„Ahoj, sleduješ MS?"

„Neměl jsem moc času, co se tam děje?"

„Lucka si odváží zlato a stříbro."

„Vaše Lucka?"

„Jo ta co je zapsaná v nominaci do béčka, ale dvě medaile toho můžou hodně změnit. Já se tam nedostanu," mám slzy v očích.

„To bude dobrý, neboj. Proč tam nemůžu teď být a silně tě obejmout?"

„Chybíš mi, už jen týden a budeme spolu."

„Přesně tak jenom týden. Uteče to jako voda, soustřeď se na české závody. Hlavně na to nemysli, vzpomeň si na zimu. Poslechni si před tím oblíbenou písničku a ukaž jim, kdo je moje holka."

„Nezklamu tě."

„Žádný tvůj čin mě nemůže zklamat. Budu tě podporovat, ať se děje cokoliv."

„Já tebe taky."

„Budu muset jít na večerní trénink. Miluju tě, a kdyby něco volej ano?"

„Budu v pohodě, zatím ahoj."

Musím si vymyslet skvělý program na moje následující volno. Nebo mě moje myšlenky sežerou za živa.

Z Anterselvy na tři dny domů a pak hned do Letahradu. Čeká nás české mistrovství, které bude pěkně náročné díky tropickým teplotám. Ve sprintu se necítím zrovna nejlépe, i když nás neustále polévají studenou vodou. V cíli beru bramborovou medaili. Lucka ovládla i český sprint, můžu si za to sama. Nedokážu vypnout a pořád musím nad vším přemýšlet. Je toho na mě poslední dobou moc.