Please, don't let me go

28 - Norsko

„Děvčata jak jste si užily volno?" Ptá se vysmátý Jirka Holubec.

„To se ani nedá popsat slovy, tolik naspaných hodin," smějeme se společně.

„No jo to si dokážu představit, no nic práce čeká. Zpátky do reality, začneme zlehka. Nejdříve pořádná rozcvička a pak dáme hromadný start."

Strašně dlouho jsem se na lyžích necítila tak jako dnes. Snažím se ze sebe vydat to nejlepší a střelbu si užívám, minu pouze jednu ránu na třetí položce. Je z toho krásné první místo s velkým náskokem. Přestože jsem poslední kolo mohla vypustit, jela jsem na doraz. Za cílovou čárou padám k zemi a snažím se popadnout dech. Je další tropický den, slunce nás vaří za živa. Ucítím nad sebou stín a otočím hlavu. Nade mnou stojí Egil a směje se.

„Welcome back Eliška," pronese zcela nečekaně.

Společně se zasmějeme. V životě není nic jisté a nikdo neví, co se bude dít zítra. Proto každý závod musíš jet, jak kdyby měl být poslední.

22. července přistáváme na letišti v Norsku. Není to za mým přítelem, jak bylo v posledních měsících mým zvykem. Tentokrát se jedná o naše dvoutýdenní soustředění před Blinkfetivalem. Těšíme se jako malé děti, norská příroda uchvátí úplně všechny.

Náš největší přírodní zážitek bude určitě šutr Kjerag. Stačí se podívat na instagram každého českého biatlonisty a budete hned v obraze.

Soustředění je pro nás všechny velice náročné, ani si nestačíme užívat místní přírodu. Jsme tu celý A a B tým, holky i kluci. Po dlouhé době jsme s nimi déle, než jeden den. Stmelíme se opět jako jedna velká parta. Podpora, která se mezi námi vytvořila, je neskutečná. Pár lidí beru, jako moji druhou rodinu. Hlavně tedy Makulu, Evču, Bimba a Kubu. Kuba je taky kapitola sám pro sebe, lamač dívčích srdcí, hezounek, který má srdce na správném místě.

V Norsku také natočím propagační materiály pro Anežku. Jde o krátké video, které bude prostřiženo jejími úspěchy. Moc se těším na závěrečný výsledek, bude to skvělé a dojemné. Doufám, že lidi pomůžou...

Stěhujeme se do městečka Sandnes, kde budou bydlet úplně všichni sportovci, jak se dozvím na recepci. Lepší zprávy nemohly přijít. Zavzpomínáme s Johnym na naše společné noci z mistroství. Dotyčného Nora potkám hned ve středu večer na večeři.

„Konečně tě vidím, chyběla jsi mi," zašeptá mi do ucha.

„Ty mě taky, sejdeme se po večeři?"

„Jasná věc, jaký máte pokoj?"

„145."

„Dobře v osm tě vyzvednu."

Na večeři se zakecáme s kluky od nás z týmu, proto vůbec nestíhám. Přiběhnu na pokoj, stihnu si dát pouze řasenku a Johny už ťuká. Sakra chtěla jsem se namalovat.

„Ahoj, konečně tě můžu pořádně přivítat."

Než se stihnu vzpamatovat, přilepí se na moje rty. Ruku v ruce si projdeme město, pomalu se začíná stmívat. Je to taková romantika a já se ho nechci pustit.

„Mám trochu obavy," řeknu po chvíli.

„Z čeho?"

„Z norských fanoušků vím, že jsem závodila už v Oslu, ale tady je to jiné. Jsou nám o dost blíž, prostě se bojím. Mají mě tady rádi?"