Please, don't let me go

23

Neděle je ve znamení balení a hledání věcí. Na konci sezóny je vždy zvesela uklidím, no a pak to hledání po měsíci. Tentokrát si nebereme ani malorážky, tak zvaný suchý trénink.

Taťka mě v pondělí ráno odveze do Jablonce. Většina týmu už čeká, nasedneme do dodávek a jede se na letiště. Všechno proběhne v pořádku, po necelých třech hodinách přistáváme.

Ve Španělsku panuje od začátku skvělé počasí. Sluníčko nás nabíjí pozitivní energií a my máme ještě lepší výkony. Soustředění probíhá všemožnými formami, nejčastěji je to kolo a kolečkové lyže. Někdy také posilovna nebo jen klasický běh. Jess tu s námi bohužel není, před odletem dostala virózu. Snad bude brzy v pohodě. Někde v podvědomí vím, že asi právě s ní soupeřím o místo v A týmu. Přes všechno bych jí nikdy nepřála nic špatného. Kdyby to nevyšlo letos, tak mám další rok novou šanci. Byla by to velká rána, hlavně do našeho vztahu s Johannesem. Pět míst, pro šest holek. Zajímá mě, jak tohle celé dopadne. Většina zemí vydává svoje složení, pro další sezónu už teď. V naší soupisce je zatím šest jmen o finálové sestavě se rozhodne těsně před začátkem sezóny.

V neděli dostanu nečekanou zprávu od Nora. Mám na mysli Tarjeie. Plánuje oslavu pro Johannese a já mám být překvapení. Po chvíli mi zvoní telefon.

„Ahoj, jak se vede?" Zeptám se, dlouho jsme se neviděli. Po probrání všech možných témat konečně dospějeme k oslavě.

„Myslel jsem, že by si byla takový dárek. Když se ho zeptáme, co chce k narozeninám, řekne nic. Mamka ho nenechala být, dokud se konečně nevymáčkl. Oslavu nechce, protože na ní nemůžeš být."

„Já vím, je mi to hrozně líto."

„Vážně by to nešlo nějak udělat? Aspoň na tři dny, 17. května tu máme státní svátek, který by si rozhodně měla zažít," přemlouvá mě skoro půl hodiny. Ono to teda není úplně přemlouvání, spíš všechny důvody, proč přijet. Vymyslel jich spoustu a docela jsme se u toho nasmáli. Jenže tohle rozhodnutí vůbec nezáleží na mě. Povolení potřebuji od trenérů a to bude oříšek.

Už jsme to jednou po telefonu řešili. Samozřejmě, že jsem věděla o jeho narozeninách. Má mít menší oslavu doma v Markane, očividně nebude zase tak malá. Markane spadá pod Stryn, vždy jsem slyšela jen druhý název oblasti.

Po večeři je nejlepší čas se zeptat, vždyť je to za pár dní. Panuje skvělá atmosféra, odpoledne jsme se byli dokonce slunit na pláži. Moře bylo ještě docela studené, tam vlezli jen velký otužilci.

Jsem stejně nervózní, jako tenkrát v Norsku při oznámení našeho vztahu. To dopadlo skvěle, uvidíme dnes.

„Můžu na chvilku?" Zaklepu na dveře od pokoje. Oba trenéři sedí u svých počítačů. Je tu s námi Jiří Holubec a Egil Gjelland.

„Jasně Eliško, právě píšeme zprávu pro Rybise. Co potřebuješ?"

„Mám menší otázečku?"

„Povídej."

„Johannes má ve čtvrtek narozeniny, chtěla jsem se zeptat, jestli bych nemohla odletět do Norska. Samozřejmě bych si letenky zaplatila."

„Ach ta mladá láska," usměje se Jirka. Nejistě je oba pozoruji, Egil nevypadá překvapeně.

„Víš, ty kluky jsem trénoval, když byli ještě malý špunti. Proto mě jejich telefonát moc nepřekvapil. Se vším jsem seznámenej a pokud nemá Jirka nic proti, já souhlasím."

„Po návratu ze Španělska stejně máte do neděle osobní volno, je na vás jak ho strávíte," říká pro změnu Jirka.

„Strašně moc děkuji."