Please, don't let me go

8 - Canmore II.

Je to tu, první závody v kanadském Canmore. Mráz tu stále ovlivňuje všechno a proto se jednou individuální závody zkrácené. První se na trať postaví muži, asi vám nemusím říkat, kdo jasně vyhrál. Ze všech sil jsem se mu snažila vyhnout, úspěšně se mi to povedlo.

Zabalená do několika vrstev oblečení a se zatejpovaným obličejem, stojím na startu s číslem 33. Vzpomínáte, jak jsem říkala, že o nás ještě uslyšíte? Tak Makula drží v cíli zatím první místo, je vážně neskutečná. Závodnice přede mnou vyjede na trať a já se připravím na svůj start. Takhle koncetrovaná na závod jsem snad ještě nikdy nebyla. Proto není divu, že první položka je za nula. Mám ze sebe radost jen tak dál, po druhé bohužel nechám jeden terč černý a tak si připisuji 45 sekund. Ještě to není žádná tragédie, šlápnu na plyn a zkusím něco sjet na lyžích. Což se mi taky povede a vracím se do elitní desítky. Zbylé dvě položky jsou čisté a já dojíždím do cíle pět vteřin za pátou Norkou Tandrevoldovou. Padnu k zemi a vydýchám se, další skvělý závod za mnou jen tak dál. Hned jak vidím Markét, obejmu ji a pogratuluji, tentokrát je stříbrná.

„Holky dnes skvělý závod, máte skvělou formu před mistrostvím jen tak dál," chválí nás náš norský trenér.

Večer to oslavíme, ale tentokrát čokoládou, dát si v takových mrazech zmrzlinu tak mi asi zamrzne mozek.

Další den a další závod, tentokrát štafety. Dnešní složení je následující Puskarčíková, Vítková, Davidová a Soukalová. Ano zase finišuju a zase mám nervy, jen co na to pomyslím. Hlavně všechno v klidu a nic nepokazit. Evča právě stojí na startu, moje nervy pracují za všechny dohromady. Za měsíc je mistroství, tam nesmím takhle nervovat.

Ruce se mi klepou, dlaně v rukavicích mám zpocené. Čekám na Markét, kterou už v dálce vidím. Zabírá ze všech sil a snaží se zmenšit náskok, který mají Němky. Konkrétně Laura Dahlmeierová s náskokem 15 vteřin, druhá je Italka Sanfilippová ta má ztrátu 3 vteřiny a pak jsme my. Nic není rozhodnuto a budou to velké nervy, to vím už teď. Na první střeleckou položku přijedu pár vteřinek po Italce, mám pocit, že mi umrznou všechny končetiny. Plně se koncentruji na střeleckou položku a trochu mi přidá odvahy, když vidím, že Laura dobíjí. Obě s Italkou máme po jedné chybě a ze střelnice odjíždíme společně. Konečně se můžu za někým vyvézt, na trati dostávám informace od servisáků. Norové mě stíhají vážně všude, pořadí za námi se změnilo a na třetím místě je Marte Roeiseland. Na poslední položku se přišlo podívat i pár kluků, letmo zahlédnu našeho Michala a vedle něho norskou bundu. Sakra to mi ještě tak chybělo, zaparkuju na stavu číslo dva. Hned první ránu minu, sakra musím se zkoncentrovat. Pořádně se nadechnu a dostřílím položku čistě, rychle tu jednu opravím a mizím ze střelnice. Až při odjezdu si všímám, že po Lauře zůstal jeden terč černý. Ona jela na trestné kolo, toho musím využít. Je to neuvěřitelné, ale opravdu ze stadionu vyrážím první. Laura je na lyžích skvělá, proto si nedělám naděje na první místo. První mezičas mám náskok 12 vteřin, to vypadá nadějně, dám do toho všechno. Dnes přišel můj den, dnes ukážu co ve mně skutečně je. Mám na to být v A týmu a tohle bude můj závod. Odrážím se z plných sil a využívám skluzu lyží, na posledním mezičase je to 6 vteřin. Dohání mě, slyším ji za mými zády, všichni kolem tratě na mě křičí a snaží se povzbudit. Přijíždím na stadion a zase vidím tu klučičí dvojku, oba se smějí a něco řeší, než si všimnou, že se vracíme na stadion.

„To dáš, je daleko pojď, pojď," křičí Michal, když projíždím kolem.

A opravdu protínám cílovou čáru jako první. Okamžitě se svalím na zem jako asi každý závod. Markét mi odepíná lyže a snaží se mi pomoc zpět na nohy. Dělá se mi černo před očima a motá se mi hlava. Musím se opřít o Makulu, která se na mě starostlivě podívá.