Please, don't let me go

-9-

V neděli ráno si ležím v posteli, když na dveře ťuká trenér. Markét jde hned otevřít a ptá se, co se děje.

„Holky průšvih Eva má střevní problémy a nemůže dnes nastoupit. Eliško jak se cítíš?" Vybalí na nás nepříjemnou novinu.

„No je to lepší," říkám vyjeveně.

„Myslíš, že by jsi zvládla poslední úsek smíšené štafety?"

„No snad jo, ale nebude to žádná sláva po běžecké stránce."

„Moc děkujeme, to nevadí i tak si nás zachránila."

Tak mi nezbývá nic jiného, než se chvilku po poledni převléknou do závodního. Kluci štafetu rozjeli skvěle a předávají Makule na čtvrtém místě. Ta dobijí pouze na střelbě v leže a drží stejné místo. Na první Francouzku ztrácím 40 sekund, ale na Němku něco kolem 15. Díky bohu, že na lyžích není tak rychlá, proto ji mám celou dobu na dohled. První střelba je čistá a stále se přibližuji ke třetímu místu. To by bylo skvělé, když přijíždím na poslední položku, právě odjíždí Norka na trestné kolo. Němka je kousek přede mnou, naštěstí pro nás dvakrát mine. Díky mé čisté střelbě odjíždíme společně do posledního běžeckého kola. V mix zóně stojí a povzbuzují první čtyři týmy. Norku Roeiselandovou na dohled nemáme, tak není kam spěchat. Celé kolo se za Němkou Hinzovou sotva držím. Mé dva dny v posteli jsou dnes na trati hodně znát. Pomalu sjíždíme na stadion, zbývá poslední lehké stoupání a cílová rovinka. Teď nebo nikdy, to víme obě. Zkusím nastoupit a udělám si drobný náskok, v cíli vidím Francouze a Nory na druhém místě. Chci být třetí i když to znamená s ním po týdnu promluvit. Obě mocně finishujeme, ale já si svůj náskok udržím. Po přejetí cílové čáry okamžitě padnu k zemi, slyším blížící se české hlasy. Jsou to oba Michalové a Makula, my jsme vážně třetí.

Je to tu zase, ležím na zemi a snažím se vydýchat. Nemůžu popadnout dech, Markét pozná, že se něco děje. Odepnou mi obě lyže a pořád na mě mluví.

„Eli, slyšíš mě?" Ptá se vyděšená Makula.

„Jo v pohodě." Konečně můžu normálně dýchat, pomalu se zvednu a obejmu své kolegy. Všichni máme obrovskou radost, blahopřejeme ostatním týmům v cíli. Nory si nechám nakonec, ale stejně se mu nevyhnu.

„Co se stalo? Jsi v pořádku?" První slova přesně po týdnu, co mezi námi zazní. Nechci se s ním vůbec bavit potom všem a on to vycítí, že něco není v pořádku.

„Nic se nestalo, jsem v pohodě. Blahopřeji ke stříbru," řeknu a chci se vrátit za naším týmem. Čekají nás další stupně vítězů.

„Počkej, dostala jsi moji sms? Chci si promluvit," z jeho hlasu je slyšet zoufalství, ale to si měl rozmyslet dřív.

„Já už ti nemám, co říct Johannesi," s těmito slovy odcházím do naší šatny.

Z mojí první zámořské zastávky mám smíšené pocity, nedařilo se mi tu tolik jako v Evropě. Teď nás čekají dva týdny tréninku a pak konečně vrchol této sezóny Mistroství světa ve Švédsku. Nasadím si sluchátka, ze svého místa u okénka sleduje oblaka pod námi. Tentokrát se mi nezdá a o moji norské pohádce z Anterselvy, ale o naší společné dovolené s Markét u moře.

...............

Nikdy mě neomrzí návraty domů, při pohledu na můj malý pokoj se mi po tváři rozleje úsměv. Těším se, až si lehnu do svoji postele, která této místnosti dominuje. Poprvé se vypořádávám s jet legem a je to teda síla, první dva dny se budím v šest ráno. Koncem týdne se to zlepší a já jsem opět plná energie, těším se na tréninky. Od čtvrtka si začnu dávat pěkně do těla, mám ze sebe dobrý pocit. Trénujeme v jabloneckých Břízkách, všichni to tu moc dobře známe. V pondělí se scházíme opět v Jablonci a jedeme na letiště, tentokrát letíme bez malorážek a lyží. Ty nám veze kamion a trenéři v autech, moc si to užívám. Můj sen byl vždy navštívit Oslo, jako správný sportovec kvůli Holmenkollenu.