Please, don't let me go

22

Třicátého dubna se v Česku pálí čarodějnice. Zapalují se ohně, které mají zahánět zlé duchy a démony. Dá mi velkou práci mému Norovi vysvětlit, o co se vlastně jedná. Ale zdá se, že to docela pochopil. Po obědě, který proběhne v seznamovacím duchu, se jdeme projít s Arnym. Mamka se snažila navázat konverzaci s pár anglickými větami a docela se jí to povedlo. Ségra je na tom s angličtinou mnohem lépe, vlastně jí vždy šly jazyky líp.

V pod večer odjíždíme směr Jablonec, jsem pozváni k tetě na grilovačku. Doufám, že to pro něho není moc seznamování. Všichni jsou z něho nadšení aspoň, že jim nerozumí to štěbetání.

Ještě před večeří se jdeme projít do Břízek.

„Tak tady to celé začalo," řeknu a rozhlédnu se kolem nás.

„Je to tu malé proti našemu areálu, ale moc hezké."

„Jo to je, hlavně tu mám krásné vzpomínky. První tréninky, závody, výhry všechno se to odehrálo tady. Tohle všechny díky Gabče, sledovala jsem ji z tribuny a chtěla taky běhat s těmi klacky na nohách. Pamatuju, jak jsem doma běhala kolem baráku a střílela ze vzduchovky. Sousedi si mysleli, že jsem se definitivně zbláznila," směju se mým vzpomínkám.

„Musela jsi být kouzelná, jako malá."

„Vypadáš jako anděl, ale zlobíš jako čert. To jsem měla na triku napsaný a všichni se tomu strašně smáli."

„My jsme s Tarjeiem vymýšleli kraviny už od mala. Většinou něco vymyslel a pak to na mě svedl. Mamka nás pak seřvala, byly to skvělé chvíle. Smějeme se vždy, když na to vzpomínáme. Většinou po nějakém úspěchu, třeba na olympiádě. Přinesl pivo a jen jsme vzpomínali, jak mě učil střílet z pistole. Tenkrát na mě bylo moc těžká, musel mi ji přidržovat. Rád bych jednou takhle učit děti."

„Budeš skvělý táta a takový ten strejda co rozmazluje."

„Jo to budu, Tarjei už by si mohl pospíšit."

Povídáme si o všem možném, když se otevřou dveře z kanceláře. V nich nestojí nikdy jiný, než Michal a sakra. Johannesova ruka v té moji okamžitě ztuhne. Tohle není vůbec dobrý.

„Nevěděla jsem, že tu bude vážně. Nebrala bych tě sem," zašeptám k němu.

„To je dobrý," nestihne doříct větu. Michal už je u nás a přátelsky se vítá. Bratrsky ho obejme kolem ramen a dává se okamžitě do řeči.

„Jsem na tebe pyšná, muselo to být těžké."

„To taky bylo, ale věřím ti a nechci tě ztratit kvůli mojí žárlivosti."

„Neztratíš, budu plánovat tvoje volné chvíle ještě hodně dlouho," směju se.

„Ty víš, že mi to nevadí."

„Třeba jednou ti to začne vadit."

„Jednou v důchodu možná."

Na zahradě nás čeká jedno moc milé překvapení. Otevřu branku a okamžitě mě svírá v náruči rezavá kštice. Obě pištíme, jako dva blázni. Tak moc mi chyběla, ta její energie a všechno okolo.

„Tak ráda tě zase vidím," řekne Johannesovi a pevně ho obejme.

„Já tebe taky, všem moc chybíš. Ta tvoje energie a zapomínání všeho možného."

„Hele jo, jak se má Tarjei?"

„Ale jo žije, teď jsou právě na Bali."

„Taky bychom mohli někam na dovolenou," koukne Gabča na Petra.