Please, don't let me go

-1-

Ráno nám zvoní budík v 7:30, vůbec se mi nechce ven z postele. Je tu příjemné teplo a jen co vystrčím nohu, nebo ruku ven mrznu. Nejsem ranní ptáče, jak jste si mohli všimnout, když už jsem vážně donucena vylézt, protože nestíháme snídani.

Nejsem zvyklá se moc malovat na závody to je pouze korektor a pudr, nechci v cíli vypadat jak klaun z hororu. Proto dnes vytvořím moji rutinu a jdeme na snídani, kde už je celý náš tým. K snídani si dám trochu míchaných vajíček se zeleninou a jdu si sednout k ostatním. Probírá se dnešní plán, holky mají trénink dopoledne a kluci jedou odpoledne .

„Hele pořád tě sleduje záchranář z tratě," drkne do mě Markét a ukáže na Johannese.

„Prosím tě, jen se rozhlíží po okolí asi se nudí."

„Jo a proto tě sleduje už pět minut, to dává smysl," směje se.

Ohlédnu se přes rameno a on se usměje a kývne na pozdrav. Oplatím mu to a pokračuji v jedení mé snídaně.

„Elino, musíš se trochu snažit, takhle nikoho nesbalíš."

„Ticho prosím tě, nemusí tě slyšet celý hotel."

Po snídani balíme věci na náš trénink a jdeme čekat ven k autobusu. Jedeme necelých dvacet minut a na stadionu je pouze italský a německý holčičí tým. Dnes se nějak nemůžu dostat do pohody, pořád jsem myšlenkami jinde a nemůžu se soustředit. Ani jedna položka není čistá a vidím pohledy trenéra.

„Eliško, jsi v pohodě? Dneska nic moc trénink."

„Já vím, v noci se mi špatně spalo jsem jen unavená, zítra to bude v pohodě."

„To doufám, jdi se převléct ať máš dost sil na zítra."

No tak to moc nevyšlo, dnešní den je fakt na nic. Kluci už se chystají na svůj závod, ale stejně jsem tam mohla být aspoň dokonce tréninku. Naštvaně si to štráduju do naší šatny, když za zády slyším velice známý hlas.

„Co ten naštvaný výraz? Vůbec se k tobě nehodí," říká Johannes.

„Bylo mi doporučeno odejít z tréninku, tak co myslíš?"

„Aha co jsi provedla?"

„Jezdila jak tělo bez duše a nesestřelila bych ani medvěda v lese natož terč."

„Jeden špatný den to se stává, zítra bude líp."

„Pokud mě trenér vůbec nasadí, musím se udržet v A týmu mám na to vážně,"

„O tom nepochybuji, večer mám trénink v 8 tě vyzvednu na pokoji."

Než se stihnu vzpamatovat, tak je pryč. To mělo být pozvání na rande nebo co? Nezůstanu ani na závod, jediné co chci je si lehnou do postele a nic nedělat. Jen co přijdu na hotel, dám si sprchu a zalezu do postele s knížkou. Po chvíli to vzdám, nesoustředím se ani na to čtení. Radši zavolám mamce, dlouho jsem ji neslyšela. Ptá se, co je nového a jak se mi daří, prostě typická rodičovská starost. Už se těším, až mě v Novém městě uvidí závodit. Po hodinovém rozhovoru koukám na přátelé a to už se přidá i Markét. Potom koukneme na sprint, Johannesův běžecký čas je neuvěřitelný, to snad není ani možný. Moc mu přeju velký globus zasloužil by si ho.

Musela jsem usnout, vzbudím se až po 6. Markét zrovna vychází z koupelny.

„No dobré ráno ospalče, jdeš na večeři?

„Jo půjdou s tebou, dám si jen něco lehkého. Mám domluvený trénink."

„Teď večer?"

„Jo, když jsem šla z tréninku potkala jsem Johannese a dali jsme se do řeči. Mám jít s ním na stadion."