Please, don't let me go

17 - Holmenkollen III.

Naposledy nastává chaos v hotelu, všichni se balí na cestu domů. Z chodby se ozývají snad všechny světové jazyky. Tohle mi bude chybět, biatlonová rodinka. Obcházím pokoj s koupelnou a hledám zbytek svých věcí. Všechno pečlivě rovnám do kufru.

„Holky za deset minut porada v jídelně," křičí přes dveře Ondra Moravec.

Sejdeme se všichni u jednoho stolu, nejdeme zapíjet sezónu, ale řešit odjezd domů.

„Tak jo bando máme tu konec. Jak vidíme všechno tu je v chaosu. Nejsme jediní, kdo chce být co nejdříve doma. Zítra v šest odjezd na letiště, po obědě budeme všichni doma."

„Konečně," ozvou se hlasy kolem mě.

„Jeden člověk nám tu však zůstává. My se domluvíme individuálně. Během deseti minut bude večeře, pak alou do postele. Sejdeme se ráno."

Všem je hned jasné, kdo tady zůstává. Naštěstí to moc nerozebírají, padne pár vtípků. To je v tomhle týmu běžná věc. Měla bych se domluvit s Johannesem, kdybych se mu však dovolala. Rozloučím se s většinou týmu, uvidíme se ještě v Jablonci. Pak budu mít měsíc klid, dělám si srandu. Vážně mi budou chybět ty jejich vtípky. Sedíme s holkami u nás v pokoji, když se mi konečně rozezvoní telefon. Vezmu si ho do koupelny, tam bude klid.

„Ahoj lásko, co potřebuješ?"

„No já se chci domluvit, tým odjíždí ráno v šest."

„Mám pro tebe zajet už dnes?"

„A nevadí ti to? Klidně pojedu autobusem."

„Na to zapomeň, za hodinu jsem tam."

Zabalím si zbytek věcí a jdu oznámit novinu trenérům. Zjistím podrobnosti mého odjezdu, bude to zajímavé. Sama přes letištní kontroly s malorážkou je pravda, že oni by mi ji vzít nemohli. Vždy kontrolují zbrojní průkaz a všechny tyhle věci okolo. Za hodinu ťuká na naše dveře, přesný jako hodinky.

Pevně obejmu Markét, gentleman mi vezme kufr.

„Vy jste tak strašně roztomilý," zapiští hlas za námi.

„Děkujeme Dory, blahopřeji k velkému glóbu. Snad se uvidíme další sezónu."

Než se stihnu rozkoukat, vězní mě v její náručí. Po cestě k autu potkáme sestry Fialkovy, k nim mám samozřejmě hodně blízko. Rozloučíme se a je čas vyrazit.

„Nechtěl jsi dnes slavit? Mohla jsem přijet až ráno," řeknu hned po příjezdu.

„Co to vymýšlíš prosím tě. Když bych slavil, ty bys byla v první řadě."

„Já jen jestli Vaši neměli něco v plánu."

„Zítra máme jít na oběd všichni společně."

Dám si rychlou sprchu a jdu si lehnout. Únavou se mi zavírají oči už na cestě do ložnice. Projedu sociální sítě, čekám na mého Nora. Konečně přichází škoda, že takhle to bude jen dva dny. Pevně mě obejme a já usínám s krásnými pocity.

Myslela jsem si, že jsem hodně velký spáč. Můj přítel je oficiálně ještě větší. Vzbudila jsem se v půl devátý a dál nemohla spát. Opatrně se vymaním z jeho objetí, hlavně ho neprobudit. Chci udělat k snídani palačinky. Vezmu si jeho mikinu a jdu do kuchyně. Po marné snaze najít někde mouku, to vzdám. Napadne mě napsat Gitě o pomoc. Třeba už bude vzhůru, odpověď přijde během chvilky.

Seběhnu schodu a patro níž, mou kamarádku najdu v kuchyni.

„Dobré ráno, neruším?"

„Dobré, vůbec ne. Tarjei má stejně ještě půlnoc," zasměje se.