Please, don't let me go

11 - Öestersund II.

Čtvrteční trénink je během dopoledne, poté začínají finální přípravy na šampionát. Trénink se mi povedl, ale moje nervozita nabývá na síle. Jsem ráda, že nejedu smíšenou štafetu. Bůh ví, jak by to dopadlo na střelnici. Ruce se mi klepou už teď, přitom sprint je až zítra.

Svezu se s českým týmem na stadion, kde se snažím podpořit Makulu. Je taky pěkně nervózní, ale já ji věřím. Motám se tak nějak všude a nevím do čeho píchnout. Chvilku jsem byla s Bimbem, který se šel teď připravovat na svoji část závodu.

„Tady jsi, hledal jsem tě," slyším za svými zády.

„Nechtěla jsem tě před závodem rušit, myslela jsem, že se připravuješ."

„Jediné co potřebuji je povzbuzení od mé krásné přítelkyně," usměje se.

„Přítelkyně tu asi zmrzne," zašklebím se na něho. Dobře trochu jsem to podcenila s oblečením.

„Pojď se mnou, něco ti půjčím," řekne najednou.

Normálně bych hned odmítla, ale při představě dalších dvou hodin venku souhlasím. Rozhlédnu se kolem sebe, jestli nás někdo vidí, když nikoho nezahlédnu, vydám se za ním. Zavede mě do jedné z buněk, kde obvykle čekají sportovci na svůj start. Dnes tam však kromě Tarjeie nikdo není.

„Konečně si se ukázala, už jsem myslel, že tu budu fandit sám."

„Netušila jsem, že se zašíváte tady," zazubím se na něho.

Johannes štrachá v jedné z několika tašek na zemi. Když najde, co hledal vítězně se usměje.

„Mám tady mikinu a bundu nevadí, že jsou reprezentační?"

„Vezmu si tu mikinu, ta nebude vidět, děkuji."

Hodím na sebe další vrstvu, dám mu polibek pro štěstí a společně s Tarjeiem odcházíme ven. Domluvili jsme si místo na trati, kde budeme fandit. Oba sem po chvíli přicházíme, jo hlavně nenápadně.

Makula si vedla přímo bravurně a naše štafeta končí na krásném šestém místě. Za to Norové se vyšvihli na zlatou příčku. Ještě během posledního úseku se vracím na stadion za moji spolubydlící. Pevně ji sevřu v objetí a obě se smějeme.

„Byla jsi neuvěřitelná a ten běh bomba," chválí ji.

„Poslední kolo jsem snad ani neviděla, snažila jsem se dotáhnout na Rusku."

„Taky se ti to povedlo."

Už je dávno převlečená, tak jdeme omrknout cíl. Právě do cíle přijíždí Christiansen, možná jsem mu trochu křivdila. Zvládl to skvěle, takhle udržet nervy klobouk dolů. Johannes je první gratulant a já jsem šťastná za něho. Bohužel nemám čas mu poblahopřát osobně, jakmile jsou všichni sbalení, odjíždíme na hotel. Z dálky vidím pouze květinový ceremoniál.

Vylezu ze sprchy s ručníkem kolem hlavy a se svým sexy medvídkovým pyžamem. Ruce se mi klepou, můj žaludek odmítá veškerou stravu. Zoufalost slovo, které mě tak vystihuje. Pro velký úspěch se nakonec i rozbrečím.

Markét je na masáži a Johannes má povinnosti mistra světa. Ležím na posteli, sleduji náš velice zajímavý strop. Na chodbě to žije, většina slaví první závodní den. Najednou někdo zaťuká, sakra Markét se vrací. Ručník nechám na posteli, rukama si pročísnu vlasy a setřu slzy.

„Myslela jsem, že si bereš kartu od pokoje," křiknu a otevírám dveře. Za nimi však nestojí Makula, ale Johannes. Sakra takhle mě vidět nemusel. Snažím se skrýt můj uslzený obličej.