Please, don't let me go

10 - Öestersund I.

Určitě se pusťte písničku k letošnímu MS.

Po pěti hodinách, tři sta kilometrech jsme všichni totálně na odpadnutí. Svalím se na postel a sleduji protější zeď. Nemám sílu si vybalit ani dělat cokoli jiného, po chvilce dorazí i Markét.

„Dobře asi nemám moc dobré zprávy," slyším už ode dveří.

„Co se děje?" Ptám se starostlivě její pohled nesvědčí nic dobrého.

„Mají pokoj přímo naproti, nevím jak je to možné."

„No výborně to mi ještě scházelo, bylo to jasný stejně jako v Oslu i tady je jeden velký hotel pro všechny."

„Prosím nenaštvi se, ale budeš si s ním muset promluvit. Už se tomu nevyhneš hlavně, když mě viděli teď na chodbě."

„Jo já vím, to zvládnu."

Na večeři nejdu a mám k tomu dva důvody. Ten první je možná kvůli jisté osobě, možná se Vám zdá, že si hraju na hysterku, ale já chci jen čas. Jedla jsem po cestě, takže ani hlad nemám. Zítra od půl desáté máme první trénink.

Včera jsem vytuhla kolem desáté tak není divu, že kolem půl osmé jsem čilá jako včelička. Nejdříve kouknu na telefon, co se událo od doby mé neaktivnosti. Následuje naše biatlonová klasika snídaně, trénink, odpočinek, oběd a polední klid. Po několika dílech seriálu započnou naše přípravy. Jess s Evčou nás poctí svoji návštěvou a připravujeme se všichni společně. Před půl osmou jsme všechny krásně načinčané a směřujeme do společenského sálu. Hotel je to opravdu velikánský, proto se ani nedivím, že tu je i velký sál. Zasedací pořádek je podle týmu, sednu si mezi Bimba a Markét. Ob dva stoly vedle cítím na svých zádech pohledy, je mi jasné koho jsou.

Jsem pyšná na naše video a doufám, že lidi fakt pobavilo. V hlavní roli jsme já, Markét, Bimbo a Kuba. Vidíme to poprvé a brečíme smíchy, byl to skvělý nápad.

„Tak to bylo poslední video z Vašich řad, za minutku se na webových stránkách spustí hlasování a každý má jeden hlas tak toho využijte," hlásá moderátor.

Většina z nás začne hlasovat, můj hlas putuje k Italům. Následuje taneční okénko, tancuji se všemi českými pány, dokonce i s trenérem. Je to skvělý večer tohle se Švédům vážně povedlo. V mých krátkých princeznovských šatech si připadám vážně skvěle.

O dvě hodiny a pár sklenek vína později je vyhlášení. Naši trenéři a i ostatní hlavy týmu už odešli. Nechtěli se koukat na to, jak jejich svěřenci oslavují. Proto je večírek dnes a ne zítra, aby kocovina nebyla v den závodu.

„A máme tu vyhlášení, jaké video vlastně vyhrálo? Nová krev tomuto týmu pomohla, možná už tušíte o kom právě mluvím. Vítězné video bylo natočeno ve středu Evropy a to v České republice. Poprosím zástupce, ať si vyzvednu cenu tady vedle mě.

„Eliško, jdi ty je to tvoje velká zásluha."

Koukám na ostatní jako z jara, všichni to berou moc vážně. S úsměvem na rtech přicházím na pódium, kde dostanu dort ve tvaru filmové klapky. Kdo tohle bude jíst, vážně nechápu.

Ze všeho toho hluku mi jde hlava kolem, musím chvíli na vzduch. Zastavím se v hale u výhledu na areál. Je tu pěkná zima alespoň se trochu ochladím, tam se nedá dýchat. Lidi procházejí ven a dovnitř, ale mě si málokdo všimne. Stojím v rohu a skoro ani nedýchám. Švédsko a Norsko to jsou země, které mě naprosto ohromili svoji krásou.

„Je tu zima nachladneš," zazní za mými zády anglická slova. Vytrhne mě z mých myšlenek a doslova nadskočím, jak jsem se ho lekla.

„Musela jsem na chvíli vypadnout ven," říkám klidně stále pozorující noční krajinu.