Please, don't let me go

- 19 -

Hned co Tarjei uvidí můj obličej je mu vše jasné. Pevně mě obejme a já se rozbrečím ještě víc.

„Proč to tak bolí?" Zeptám se ho, za námi se otevřou dveře. Gita mě hned obejme z druhé strany.

„Je mi to tak líto."

„Chci domů, prosím."

________________________________________________________________________________

„Dobře, odvezeme tě. Poletíš letadlem?"

„Já nevím, nekoukala jsem na nic."

Čekají na mě v autě, musela jsem ti ještě odskočit na záchod. Vypadám ještě hůř než před tím. Jestli to teda vůbec jde. Všechny věci si hodím do kufru. Opustil mě i ten malý kousek naděje, co ve mně zůstal po cestě sem.

„Miluju tě a nenechám tě jen tak odejít," slyším za svými zády. Otočím se na něho, stojí tam jen v triku se slzami v očích.

„Omlouvám se za všechno, co jsem ti řekl. Tak moc se bojím, být bez tebe. Že tě odháním a chovám se, jako úplný kretén."

„Vždycky si vyberu tebe, nikoho jiného," zamumlám. Jde ke mně a chytne mě za tváře.

„Děláš mě o tolik lepším člověkem. Oba víme, že v tomhle moc neumím chodit. Ale budu se snažit mnohem víc, slibuji. Jen mi dej ještě jednu šanci, jak ti to všechno vynahradit," šeptá mi do tváře.

Samozřejmě, že mu dám šancí, kolik bude chtít. Kývnu na něho a trochu se usměji. Vezme to jako souhlas a jemně mě políbí. Čeká na moji reakci, když se neodtáhnu, pokračuje dál.

„Ještě jednou řekneš něco takového a vážně tě zastřelím," řeknu mu hned, jakmile se odtáhne.

„Všechno ti vynahradím."

Všichni jsme trochu zmateni z uplynulých událostí. Hlavní priorita je usmíření, všechno je jak má být.

Zbytek dne si hlavně povídáme, je toho hodně na vyřešení. Ze začátku u nás panuje nervozita, ale postupem času se vše vyřeší. My prostě nemůžeme být od sebe, pak to dopadá špatně. Musíme to, ale zvládat. V našem povolání to bude těžké, máme oba co zlepšovat. Na vztazích se musí pracovat, na tom našem desetkrát tolik.

Vzduch se musí vyčistit i mezi nimi, proto je pozvu na večeři. Nejsem žádná velká kuchařka, ale dnešní večer není o jídle.

„Lidi chtěl bych se vám omluvit vím, že to myslíte většinou dobře. Jsem tvrdohlavý a jiny už nebudu," usměje se nervózně na Gitu.

„Jo to nám povídej," zavtipkuje. Atmosféra se uvolní, poznáme to všichni.

„Tak jo hromadné objetí," zakřičí Tarjei. Než se stihnu vzpamatovat, mačkají nás v hromadném objetí. Asi nějaký norský zvyk, pousměji se.

Bratři Boe opět vysmátí od ucha k uchu, jak je všichni známe. Společně s Gitou narovnáme nádobí do myčku a uklidíme kuchyň.

„Tak všechno dobrý?" Zeptá se.

„Snad jo, na spoustě věcech musíme zapracovat. Bude to chtít čas."

„Zvládnete to, jsem si tím jistá. Dneska, když jsem tě viděla na té chodbě. Myslela jsem, že tě vidím naposledy."

„Já si myslela to samé. Nejhorší je, že bych vážně odešla, kdyby mě nezastavil."

„Naštěstí všechno dopadlo jak má," usměje se na mě.