Please, don't let me go

12 - Öestersund III.

Johannes je mistr světa ve sprintu. Mám tak neskutečnou radost, ráno byl pěkně nervózní. Norové na ulici slaví ve velkém stylu, není se čemu divit. Je to ta samá pohádka, jako včera.

„Můj přítel je mistr světa a já se ani nemůžu jít podívat na ceremoniál," nadávám na pokoji.

„Něco vymyslíme," říká Markét.

„Ale co? Všem bude divný, proč budu na ceremoniálu."

„Tohle je situace, která je reálná. Proč by ses nemohla jít podívat?"

„To je pravda, nebudu řešit novináře."

„Půjdeme spolu, to nebude tak nápadné."

Chvilku před osmou opouštíme náš hotel. Naschvál jsme oblečené v civilu, takže je těžké nás poznat. Čepice, šály je tu pěkná kosa. Vpravo u pódia zahlédnu většinu norského týmu včetně Tarjeie. Po chvíli si mě musel všimnout taky, protože za pár chvil je u nás.

„Jsem rád, že tu jsi. Skvělé překvapení," směje se od ucha k uchu.

„Tohle si nenechám ujít, mám tu posilu. Jinak vy se oficiálně neznáte, tohle je Markét."

Poté co se ti dva navzájem seznámí, nás dotáhne k jejich týmu. Stoupneme si kousek za ně, ale i tak si nás Johannes všimne. Rozsvítí se mu oči ještě víc a krásně se na nás usměje. Celé vyhlášení mě samozřejmě dojme k slzám. Norský tým jde slavit druhé zlato, k tomu my se překecat už nedáme. Cestou zpět k hotelu básníme, jaké by to bylo tam stát taky.

Večer se přidáme k našim holkám, povídáme si různé historky ze života. Večer před spaním se cítím uvolněně a vím, že zítřejší závod zvládnu.

Ze startovní brány vyrážím společně s Martou Roeiselandovou. Je na tom trochu lépe, ale přes to se ji snažím držet. Na střelnici je to dnes větrná loterie, poryv větru chytnu asi dvakrát. Z toho vyplynou dnešní dvě chyby, celkové patnácté místo je pro mě velký úspěch.

Na stíhačku mužů bohužel čekat nemůžu, tak si ji pustíme na hotelovém pokoji. Jako skoro většina slavím další titul, když přijde tvrdá rána. Tři chyby na střelnici ho odsunuli z jasné první příčky. Sleduji opařeně, jak vítězí Ukrajinec a navíc Tarjei končí na čtvrtém místě. Co se stalo?

Má dobrá nálada je ta tam, viděli jsme se chviličku mezi závody. Počítám, že teď bude mít konferenci a potom ceremoniál. Těsně před sedmou mi však přijde sms.

Jsi na pokoji? Neslyšel jsem žádné hlasy od vás z pokoje.

Zaťukám na dveře a rovnou vcházím dovnitř. V pokoji panuje hrobové ticho, Johannes kouká z okna a Tarjei je na telefonu. Sednu si k němu, žádná slova mě nenapadají. Prostě ho jen silně obejmu, je celý napjatý.

„Dokonale jsem to posral," zašeptá po chvíli do ticha.

„Stejně jsem na tebe pyšná, ještě oba ukážete co ve Vás je," otočím se k Tarjeiovi.

Na ceremoniálu konečně vidíme ten nádherný úsměv. Není stejný, jako včera, ale je tam. Klábosíme v pokoji s Makulou, když se ozve ťukání na dveře.

„Dobrý večer dámy, neruším?" Ptá se Johannes.

„Chystáme se jít spát, co tu děláš?"

„Tarjei dnes není zrovna nejlepší společník a já už mám dost špatné nálady."

„Tak pojď, dál."

Seznámím se s Markét, ty dva si docela dobře notujou. Nakonec spíme dnes v našem pokoji. Markét to díky bohu nevadí a my se smějeme jeho hláškám. Opět usínám v jeho náručí vím, že jim ještě ukáže.