Please, don't let me go

-4-

V pondělí je konečně čas vyrazit na mé první závody v roce 2019. Jedeme s Ondrou rybářem autem. Minulý týden byl na ibu capech v Polsku. Cesta je nekonečná, ale těch sedm hodin v autě za to stálo. Konečně pořádný sníh a zima celkově. Na pokoji jsem společně s Markét a Evčou, s holkami si máme hodně co říct. Spát jdeme hodně po půlnoci, ráno skoro zaspíme snídani. Mě to ale moc nevadí, protože z norského týmu sedí u stolu jen Tarjei a Henrik. Čím déle se mu budu vyhýbat, tím líp pro mě. Tohle jsem prostě já, vždy si dělám naděje a pak jsem akorát zklamaná.

Po snídani se stavím za Péťou, která mi namasíruje a zatejpuje žebra. Vypadám mumie a komentují to taky holky na pokoji.

„Až půjdeme večer do wellness, nemusíš si brát plavky."

„Ha ha jsi ohromně vtipná Markéto."

„Ne vážně je to s tím lepší?"

„To uvidíme na tréninku, měli bychom jít ať na nás všichni nečekají."

„Kdyby cokoli hned pověz, zasloužíš si času kolik budeš chtít. Byl to ošklivý pád a všichni to pochopí."

Ze šneka se moje rychlost posunula na želvu. Chce to čas říkají to všichni, ale to znamená čistou střelbu ve sprintu, abych si tu vůbec ještě škrtla. Po tréninku jsem unavená, ale tak příjemně. Odpoledne jdeme opravdu do wellness v našem hotelu. Není nijak velký, nám však stačí. Holky jdou plavat bazénu, já vyrazím do sauny. Je tu bazén, sauna a vířivka, kam jdeme naposled. Holky jejich veselou náladu přenášejí i na mě a já jsem za to ráda. Musela jsem ho potkat a taky se to stalo, když jsme už úplně vymáchané z vody mířily k šatnám. Akorát vycházel k bazénu společně s bráchou. Oba se zastavili, jejich pohledy si mě prohlíželi až k mému hrudníku. Dva týdny neví nic o mně ani mém zdravotním stavu a taky ho to nemusí zajímat. Vypadne ze mě pouze pozdrav a pokračuji dál za holkami.

Další den mám osobní volno, nebo jak říkám já den pro sebe. Na trénink nemusím, mám nabrat síly na zítra, budu je potřebovat. Celý den nevylezu z postele, koukám na filmy, čtu knížku nebo jen tak koukám z okna. Nemůžu si pomoc, pořád se cítím hrozně unavená a to jsem nic nedělala. Snad to bude tím pondělním přesunem, nikdy jsem je neměla moc v lásce. Sedět několik hodin v autě, to není nic pro mě.

Je tady první den závodu v tomto roce. V chodbě je pěkné rušno, vstáváme zase pozdě a kluci už se chystají k odjezdu na stadion. S holkami jdeme na snídani, teprve poté začneme něco dělat. Máme čas sledovat i sprint, našim klukům se vede na střelnici, ale běh je na nic. Za to Tarjei s číslem 4 nasadil laťku hodně vysoko. Menší drama nastane až mezi Johannesem a Benediktem, jenže Norové v dnešním závodě nemají konkurenci.

Užívám si každou chvíli i při nástřelu. Z dvaceti ran minu jen dvě a jsem skvěle naladěná na dnešní sprint. Mám číslo 65, takže do startu spousta času. S Makulou a Luckou si povídáme v buňce, pak se jdeme společně rozběhat a rozcvičit. Mám všechno malorážku, lyže a hůlky, kontrola proběhla. Pořád si kontroluji, jestli mám vše na závod, jsem přece Soukalová.

Od začátku cítím, že na trati mi to dnes chutnat nebude. Trénovala jsem, ale asi na úroveň světového poháru. Jen za první kolo ztratím půl minuty, musím být čistá, aby mělo jet cenu dál. Koncentruji se pouze na sebe, jako na tréninku. Díky bohu je to nula a na stojce taky. Do posledního kola dávám úplně všechno, co ve mně zbylo a moc toho nebylo. V cíli padám k zemi a chvíli mi trvá, než popadnu dech. Konečné 40. místo není žádná sláva a jeden bod do celkového hodnocení taky ne.

Na večeři se dohodne plán na dnešní večer. Někdo přišel s nápadem jít bobovat, sáňkovat prostě co kdo sežene. Ani ne za hodinu se to rozkřiklo a po večeři se nás u recepce sešlo dost. Makula, Evča, já a Kuba od nás. Dory s Lisou a Lukasem. Sestry Fialkovy a při odchodu se přidalo i pár lidí z norského týmu. Byly dvě možnosti vyjít na velký kopec a na saních dolů nebo jezdit z menšího několikrát. Nakonec vyhrála možnost první a dolů to bude pěkný sešup. Přesně tohle se mi na biatlonu líbí, všichni jsme jako jedna velká rodina, Nezáleží na národnosti nebo pořadí v SP, každý se baví s každým. Je to velká sranda a byl to opravdu skvělý nápad. Nahoře se chvíli kocháme výhledem na okolní svět. Já se asi chvíli zapomenu, když přijdu ke kopci odkud se má drandit dolů nikdo z našeho týmu zde není. Museli si myslet, že jsem jela dolů s někým jiným.