Please, don't let me go

Epilog

Doporučuji si pustit písničku v médiích, je výstižná k tomuto dílu...

Disneyland místo, kde se i dospělí vrátí do dětských let. Já nestačím žasnout, co všechno dnes uvidíme. Jako první se vydáme do studií Walta Disneyho. Uvidíme, jak vzniká Mickey Mouse a vůbec jak se animák tvoří. Žasneme nad tvorbou filmových efektů a mnohé další. Mohla bych to povídat několik hodin. Zajdeme se podívat na živou show, která je neskutečná. Všechny ty postavičky, na které jsme celé dětství koukali, jsou teď živé přímo před námi. Nevadí, že jsme každý z jiný země, stejně je známe oba a dost dobře.

V Disneylandu se pak snažíme prolézt každý kout, vyzkoušíme i nějaké atrakce. Největší zážitek je však večerní ohňostroj. Na ten snad nezapomenu dokonce života. Na těch tisíce světýlek nad námi a Johnyho držícího mě za ruku...

Večer nemůžu usnout, díky novým zážitkům z dnešního dne. Projíždím sociální sítě, když čekám na Johnyho, až vyleze ze sprchy. Mám ráda spoustu motivačních citátů, proto sleduji hodně stránek. Jeden takový je dost výstižný, pro mě...

Smiř se s minulostí, žij přítomností a makej na budoucnosti. 

Snění je totiž super, ale ještě lepší je začít ty sny naplňovat.

Mám neuvěřitelně rozlítaný život, stále ještě nevím, co budu jednou dělat. Ale je to můj život a mám ho ráda. Za uplynulý rok se mi přetočil o několik set stupňů. Z Nora, kterého jsem sledovala každý týden v televizi, se stal můj přítel. Poznala jsem spoustu skvělých lidí z naprosto odlišných zemí. A hlavně jsem našla svoji starou lásku, protože stará láska nerezaví. Ať je biatlon sebevíc zapeklitý, náročný, vysilující a dalších několik náročných jevů. Já si ho vybrala a to bych už nikdy neměnila...

Probudím se do posledního dne v Paříži. Do našeho posledního společného dne na dlouhou dobu. Poslepu hmatám mého přítele, ale hned na to mi dojde, že místo vedle mě je prázdné. Otevřu oči a rozhlédnu se po pokoji, vidím pouze zabalený kufr u skříně naproti. Po chvíli konečně vyleze z koupelny, celý oblečení. Vůbec nerozumím situaci, která se tu právě děje.

„Dobré ráno, myslela jsem, že ti letí letadlo až odpoledne?"

„Jo to letí," odpoví zamyšleně.

„Hned se obléknu a vyrazíme, dej mi pět minut."

„Ellie, počkej. Musím ti něco říct."

„Co se děje? Stalo se něco?"

„Sedni si prosím."

Už v tu chvíli jsem věděla, že to nebude nic dobrého. V tu chvíli jsem věděla, že mě opouští.

„Dlouho jsem o tom přemýšlel a už nemůžu takhle dál. Už ti nemůžu bránit ve tvé kariéře."

„Vždyť ty mi v ničem nebráníš," v tu chvíli mi po tváři začaly téct slzy.

„Jsi to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat. Možná si tohle budu vyčítat do konce života, ale teď to tak cítím. Nedokážeš si představit, jak moc tě miluju Ellie. Jsi pro mě slunce během deštivého dne. Podpora, kterou jsem tak dlouho potřeboval. Vědět, že jsem pro někoho vzor, pro mě moc znamená."

„Prosím," na nic víc se nezmůžu.

„Možná budu znít jako úplný sobec a zbabělec, ale já tě miluju. Tak strašně tě miluju, a proto tě prozatím nechám jít. Jít v životě dál a žít si svůj sen. Jednoho dne, až budou naše biatlonové dny u konce na té dlouhé a strmé cestě, budu tam. Budu tam stát s otevřenou náručí a čekat na svoji životní lásku. Pokud to budeš cítit stejně, uděláš mě nejšťastnějším mužem na světě."

Vstane a políbí mě na čelo, poprvé za celou dobu vidím v jeho očích slzy. Je to pro něho stejně těžké, jako pro mě. Stále čekám, že si to rozmyslí, že je to pouze špatný sen a já se probudím v jeho silném objetí.

Pomalu ale jistě mi začíná docházet krutá realita. Začínám všechno chápat, ale to neznamená, že moje srdce není rozlomeno na tisíc kousků. Slzy už vůbec neskrývám, na jednu stranu chci, aby věděl, jak moc mě to bolí.

Možná kdybychom byli dva normální lidé, kteří bydlí kousek od sebe a vedli normální život. Byli bychom pár, který spolu skvěle vychází. Pár, kterému nezkříží cestu žádná krutá realita. Jenže na našich životech není normálního vůbec nic.

„Chci, aby si věděla jedno. Nikdy jsem to nevzdal a nikdy taky nevzdám, slibuju. Tohle není to poslední sbohem. Těším se, až se zase sejdeme, až bude vhodná chvíle a všechno do sebe zapadne."

Pustí moji ruku, vezme si svůj kufr a odchází. Nejen z tohoto pokoje, nejen z Paříže, ale prozatím i z mého života. Víte, co je nejhorší? Když se střetnou dvě duše, které si jsou souzené, ale ještě na sebe nejsou připravené.

„Please, don't let me go," zašeptám mezi vzlyky.

Dveře se zaklapnou a já tam zůstanu sama. Vztekle bouchnu pěstí do zdi, okamžitě cítím v zápěstí ostrou bolest, ale je mi to jedno. Svezu se po zdi k zemi a z posledních sil, co mi zbyly, zašeptám:"Please, come back to me.

Je to tady po více než 10 měsících je konec, alespoň pro zatím...Plánovala jsem si dlouhou řeč, ale v této chvíli mě nenapadá vůbec nic. Snad jen jedno velikánské DĚKUJI <3. Za každý komentář, hvězdičku či soukromou zprávu. Za každé jedno přečtení mého výplodu fantazie :D.

Poslední roky žiju v zimě pouze tímto nádherným sportem, a díky němu jsem mohla napsat tento příběh. Přesto, že Johannes bude táta a stane se určitě spoustu dalších věcí. Bude další řada s názvem Please, come back to me. Už je dokonce i rozepsaná, ale ještě nevím, kdy spatří světlo světa... Sama nemám ráda otevřené konce...

Ještě jednou DĚKUJI za všechno, mám Vás ráda...

Klára