Please, don't let me go

-2-

V pondělí vstáváme brzy, první závodní víkend je za námi a my jedeme do Hochfilzenu. S Makulou jedeme jedním z našich kamionů. Není to tak daleko necelých 250 kilometrů. Během odpoledne jsme na místě.

„Mám jednu dobrou a špatnou zprávu," přijde Makula na pokoj.

„No poslouchám?"

„Norové nejsou s námi na hotelu, ale ta dobrá zpráva jsou hned vedle."

„Markéto, já tě zabiju," směji se.

„No co musíme vědět základní informace."

My jsme teda dvojka. Další dny jsou ve všední rutině, tréninky, spánek a zase tréninky. Upřímně nebyla jsem zvyklá na takový počet závodů během pár dnů. Chvíli mi trvá, než se dostanu z únavy. Na sprint se cítím dobře a doufám, že tak bude vypadat i výsledek. Mám zase trochu vyšší číslo, ale to mi nevadí. Je známo, že v Rakousku je složitější střelnice tím, že je před ní stoupání. Trochu na to zapomněla, a proto přijela na střelbu tak zadýchaná. První rána byla mimo, ale potom jsem to s přehledem hlídala. Stojku se vyvedla skvěle a běh byl výborný. Stejně jsem nemohla uvěřit svým očím 14. místo je fantastické.

Těsně než odjíždíme ze stadionu potkám Johannese.

„No kdopak se nám to taky ukázal, zdravím tě čtrnáctá dámo dnešního závodu."

„Ahoj, tady někdo zjišťoval moje umístění."

„Jako tvůj učitel musím vědět každý progres ve tvé kariéře," směje se.

„Dobře budu Vás i nadále informovat pane Boe."

„Ne vážně gratuluji, jsi skvělá závodnice."

„Já děkuju tobě za super motivaci a zítra ať se daří."

„Děkuji, teď už bude. Škoda, že jste na jiném hotelu, mohli bychom zopakovat náš čajový dýchánek."

„Teď už musím jít, ale myslím, že by to šlo i tak."

Večer proběhne porada a pár rad jak na zítřejší stíhačku. Prý mám dobrou výchozí pozici, ale nemám se nechat vybláznit a nepřipouštět si to. Jako bych to už někde slyšela, spíš od .

Nejrychlejší závodnice včerejšího sprintu jsou na trati a já čekám na svůj čas. První kolo jedu v kontaktu a můžu si odpočinout, síly navíc se budou hodit. První střelecká položka je sice pomalejší ale čistá. Stále jedu kolem 15. místa ale při sjezdu v druhém kole nás jede hodně. Nestihnu včas zareagovat na pád závodnice přede mnou a letím přes ní do ochranných sítích. Jediné co si pamatuji, je jak letím vzduchem, potom její lyži na mém obličeji a to je všechno. Pak už jen černo, po chvíli slyším kolem spoustu hlasů, ale jsem úplně mimo.

„Slečno slyšíte mě?"

„Jo, jo jsem v pohodě jedu dál."

„Tak to ani omylem vy pojedete do nemocnice."

Jsem úplně otřesená chvíli ani nevím, co se vlastně stalo a kde jsem. Musela to být pořádná šlupka do hlavy.

„Slečno jen ležte a snažte se nehýbat, bolí Vás něco?"

„Hlava a všechno."

Jednu lyži jsem ztratila a druhou mi odepnou záchranáři. Je kolem hodně lidí a všichni se snaží pomoc. Cítím jen krev a obličeji a jak mě všechno bolí, to je výborný start do nové sezóny. Doufám, že budu moc závodit v Novém Městě. Naloží mě na nosítka a nesou do sanity a jede se rovnou do nemocnice. Ještě než odjedeme, skočí do sanity taky Péťa Sedláčková.