Please, don't let me go

13 - Öestersund IV.

V sedm hodin ráno jsem čilá, jako rybička. Vykonám ranní hygienu, projedu sociální sítě a jdu sama na snídani. Poprvé v životě sedím ráno u našeho stolu první. Po chvíli přijdou trenéři a hned vzápětí Verča.

„Dobré ráno, tak připravena na dlouhý závod?" Ptá se vesele.

„Asi jo, nemohla jsem ani spát," povídáme si, než dorazí všichni ostatní.

Snad si ani nepamatuji, že bych někdy v sezóně jela s nízkým startovním číslem. tomu není jinak, na startu stojím s číslem sedmdesát na břiše. Jestli jsem do teď neměla ráda střelnici v Oestersundu, tak od mojí druhé střelecké položky ji nenávidím. Vítr mě dočista sfoukl a já za sebou nechala tři černé terče. No to jsem se zase jednou předvedla, když v hledišti je většina rodiny Boe. Další dvě položky naštěstí vyčistím, ale dnes spokojena nejsem. V cíli ležím jak vorvaň, až mě přijdou zvednout pořadatelé. Trochu menší trapas no, stává se. Mé výsledné třicáté místo není slavné.

Není to český den, Markét bohužel malý glóbus nevyšel. Za to má pěkné červené číslo, které si vystaví v pokoji. Pro nás obě je to velká motivace.

„Nebuď smutná," říká Johannes, když mě po závodě objímá.

„Chtěla jsem od sebe víc," huhlám mu do náruče.

„Tvůj čas ještě přijde, neboj."

Druhý večer usínám sama v našem pokoji, s Markét si ještě chvílí povídáme. Ráno nám zvoní budík v devět hodin, dnes máme trénink od půl dvanácté. Vylezu z postele a mířím rovnou do koupelny, kde vykonám ranní hygienu. Natáhnu si sportovní legíny, triko a repre mikinu. Ještě napůl rozespalé vyrážíme na snídani. Naberu si na talíř první, co zahlédnu v podobě vajíček se zeleninou. Sedím mezi Markét a Bimbem, který dnes není moc upovídaný.

„Stalo se něco? Nějak nemluvíš?" Ptám se ho hned.

„Vůbec se nemůžu probudit, to jsem usnul už v deset," říká nešťastně.

„Tak to jsme dva," konstatuji.

„Nechceš si jít trochu zaběhat po snídani?"

„Ale jo můžeme, jen od půl dvanácté mám trénink."

„To se v pohodě stihne, aspoň mi povíš novinky," směje se a odnáší svůj talíř.

Na pokoje na sebe hodím termo prádlo plus normální běžecké oblečení. Michal už čeká na chodbě, společně opouštíme hotel. Míša se chce šetřit po necelých třech kilometrech se odpojí, přeci jen má před sebou dvacet kilometrů na běžkách. To já si dám pěkně do těla, cítím se skvěle škoda, že dnes není na programu závod žen. Po dvanácti kilometrech se i já vracím zpátky, akorát včas vzít si věci na trénink a vyrazit. Střelba je stejná, jako v posledních dnech tady, stále se trochu trápím s větrem.

Se všemi věcmi co mám v ruce a na sobě se svalím na postel. Takhle vyčerpaná jsem nebyla ani po včerejším závodě. Nestihnu si dát ani sprchu, hned musíme na oběd. Poprvé za den na chodbě narazím na Johannese.

„Ahoj lásko, kde jsi byla celý den? Hledal jsem tě," ptá se s tím svým roztomilým úsměvem.

„Ráno jsem si šla zaběhat a pak trénink na stadionu. Zase tam hrozně fouká," postěžuji si.

„Mám ještě dvě hodinky, co budeš teď dělat?"

„Musím na oběd a pak hned do sprchy. Stavím se za tebou na pokoji."

„Dobře, budu čekat," řekne a líbne mě na čelo.

Nadávám a u toho se marně snažím rozčesat moji divokou hřívu. Od mého rozhovoru s mým přítelem oběhlo čtyřicet minut. Nejsem zvyklá na slovo můj přítel, vždy to tak krásně zahřeje u srdíčka. Vlasy trochu usuším ručníkem, beru si tepláky a triko s dlouhým rukávem.