Please, don't let me go

- 18 -

„Tak lidi nástřel začíná za pět minut. Můžete se jít připravovat a nezapomeňte je to pro fanoušky," huláká Ondra Rybář.

Vezmu si na záda malorážku a společně s holkami vyrážíme ven z buňky. Je to nezvyk všichni mluví stejným jazykem. Pár lidí poprosí o fotky, na tohle nejsem zvyklá. Snažím se ze sebe vymáčknout poslední zbytky sil. Stačí to na pěkné třetí místo před první Verčou a druhou Makulou.

S úsměvem odložím běžky, sezóna je oficiálně zakončená. Všichni spěchají domu za rodinami, u mě tomu není jinak. Rozloučíme se, je čas na vytoužené volno.

„Užijte si zasloužení volno, můžete popřemýšlet, co je potřeba zlepšit. Každý mi vypracuje shrnutí jeho sezóny, za týden to chci mít na e-mailu. Teď už mi mazejte z očí," zasměje se Rybis.

Moc rádi ho poslechneme, rodiče na mě čekají. Společně jedeme na slíbenou večeři. Pěkně se rozšoupnu, přeci je po sezóně mám na to právo.

Ráno si pěkně pospím, dnešní den mě nic zajímavého nečeká. S čajem a jogurtem se usadím v kuchyni u stolu. Můj pohled zabloudí k mé základce. Bydlím od ní sotva pět minut, mám nápad. Za půl hodinku už směřuji k oné budově. Strašně ráda vzpomínám na moji třídní učitelku z druhého stupně. Jsem ráda, když ji zastihnu v kabinetě.

„Dobrý den," vejdu do místnosti plné map a pomůcek k učení.

„Eliško, moc ráda tě vidím. Jak se daří?"

„Máme po sezóně, tak je chvilka klidu. Koukám, tady se nic nezměnilo."

„No jo děti přicházejí a odcházejí. Povídej, co u tebe nového viděla jsem tě s tím Norem," spiklenecky mrkne.

Už v devítce jsem ji měla jako kamarádku. Od mého odchodu se snažím, pravidelně navštěvovat, když mi to vyjde časově. Povídáme si celou obědovou pauzu, je to příjemně strávený čas.

„Eliško, nechtěla bys dětem povědět o svých zážitcích?"

„Nevím, jestli mám něco speciálního."

„Určitě něco ano, budou moc rádi."

Z přednášky pro družinové děti se stane přednáška skoro pro celou školu včetně učitelů. Sedím v prezentačním sálu a povídám zážitky ze své první sezóny. Hlavně se je snažím motivovat, ať už dělají jakýkoli sport. Důležité je vydržet, všechno to úsilí, pot, slzy za to potom stojí. Není nic lepšího, než stát na nejvyšším stupínku.

Mé tři loňská vítězství v Ibu capu se podílela na moji účasti v A týmu. Vesele rozdávám fotky a podpisy. Tohle bych mohla dělat pořád, ty úsměvy dětí jsou krásná věc. Nakonec se vyfotíme úplně všichni, fotka putuje na můj instagram. Nečekané plány vždy dopadnou skvěle.

„Moc děkujeme za návštěvu, rádi tě brzo uvidíme," říká moje nejlepší učitelka.

„Já děkuji za krásné uvítání vždy, když slyším děti na hřišti. Donutí mě to vzpomínat na nás."

„Nechtěla bys někdy mít s dětmi hodinu tělocviku?"

„Určitě moc ráda, zkusila bych cviky z tréninků a tak. Je to dobrý nápad."

Hned co mi rodiče v dětství vysvětlili, že nebudu princezna. Další možnost byla učitelka, bavilo mě malovat, hrát na hudební nástroje a spoustu dalších věcí. Jenže s postupem času jsem přišla na kouzlo cestování. Začala navštěvovat země po celé Evropě a práce učitelky byla ta tam. Můj tajný sen je stále letuška, ale ten se bohužel nesplní. Proto se snažím být co nejlepší biatlonistka. V následujících měsících to bude těžká dřina, ale v ceně toho je hodně.