Please, don't let me go

16 Holmenkollen II.

V sobotu se probudím na pokraji nervového zhroucení. Sakra tohle musí přestat, už na snídani se skoro rozbrečím. Do půl druhé máme volno, rozhodnu se zavolat Gabče. Strašně mi chybí naše povídání, zalezu si do pokoje a vytočím její číslo.

„Čauky kočko, jak se vede?" Ptá se s úsměvem.

„Ahoj, jde to."

„Co se děje?"

„Dneska musím být do dvanáctého místa, abych měla šanci jet. Strašně se bojím, nechci ještě ukončit tuto sezónu," zaškemrám.

„Ale Elíku, hlavně klid. Jsi přece Soukalová a my nic nevzdáváme ano? Když se ti jedna položka nepovede, nevěš hlavu, jsou další tři."

„Chci být jako ty," šeptnu do telefonu.

„Ne to nechceš, koukni, kde jsem skočila."

„Sice přede mnou o tom moc nemluví, ale vzali by tě zpátky."

„To je všechno ve hvězdách, co ten tvůj Nor? Je na tebe hodný?" Změní téma vím, že tohle je pro ni citlivé. Nemohla jsem tomu uvěřit, když jsem tenkrát četla nadpisy novin. Chvilku jsme spolu vůbec nemluvili, pak jsem přečetla knihu a změnila názor. Poslední stránka mě dostala, opět se mi vybaví její slova.

„Jsi tam?" Ptá se pochvíli, co mě vytrhne z mých myšlenek.

„Jen jsem se zamyslela, co si říkala?"

„No co ten tvůj Nor?"

Povídáme si další hodinu, to zase bude účet za telefon. Moje hlava se trochu uklidnila, nějak to dopadne. Na oběd si dám těstoviny se sýrovou omáčkou. Jím strojově, aspoň do sebe něco dostanu. Sbalím si věci na možná poslední závod sezóny. Nástřel nebyl zase tak špatný, byla jsem na řadě jako první z týmu. Teď mám ještě dvacet minutek k dobru. V buňce nechám skoro všechny věci, na mém těle zůstane jen lehká bunda.

Venku mě překvapí norský fanklub, snad i můj fanklub. Je tam Tarjei s Gitou a jejich rodiče.

„Ahoj, tak připravená?" Zeptá se s úsměvem Johannes.

„Snad jo, jen strašně nervózní. Jedu o místa na zítřejší závod."

„Budeš skvělá a my všichni čekáme v cíli."

Postupně mě všichni obejmou i jeho rodiče. Bože nejradši bych do sebe kopla panáka na uklidnění. Je čas vyrazit na start. Popřeji holkám hodně štěstí a jdu najít své místo. Anastazie Kuzminová rozjíždí dnešní stíhačku, tu poslední.

První kolo jedu ve společnosti hodně holek, aspoň se mezi ně schovám. Při příjezdu na střelnici se mi klepou ruce. Zaparkuji na stav číslo deset, holky kolem dávno střílí. To mě znervózní ještě víc, první rána ulítla úplně mimo. Trochu se ošiju a střílím dál. Druhá, třetí a čtvrtá rána spadne, ta poslední ne. Holky jsou dávno pryč a já se slzami v očích mířím na trestné kolo. Přede mnou je mezera, ztrácím. Aspoň přijedu na druhou ležku v klidu, díky bohu za nula. Běžím, jak náměsíčná. Povzbuzování trenérů vůbec nevnímám. Svádím boj s moji hlavou, než se závodnicemi okolo. Oba bratři mě varovali před větrem na střelnici, jsem zmatená, nevím co dělat. Zase jedna černá zůstala na stavu osmnáct. Tenhle závod nemůže být horší. Neběží mi to, nestřílí. Rozhodně nemám svůj den. Už to je jisté, poslední položka v sezóně. Třetí rána zůstane černá, definitivně jsem pohřbila všechny moje šance. Ze střelnice odjíždím třicátá, musela bych se posunout o pět míst.

„Eli, sakra zaber. Máš to necelých deset vteřin," křičí na mě Rybis.

Vyhopsám poslední stoupání, jednu jsem přejela, zbývají tři. Vjíždíme na stadion společně. Bescondová mocně zabírá a trochu nám odjíždí. Poslední mini stoupání a dvě zatáčky. Jsem za ní, cítím šanci. Přejíždím hrb, nevzdává se. Kdo z koho, ona nebo já. Třicet metrů před cílem škobrtnu, mám co dělat abych nespadla. Je to jasný, zítra nepoběžím.