Please, don't let me go

5 - Anterselva I.

Anterselva nebo Antholz jak chcete, další zastávka světového poháru. Hodně lidí to tu nemá v oblibě kvůli nadmořské výšce, tak uvidíme, co to udělá se mnou. Pondělí máme volný den, přijeli jsme k ránu a naše vyčerpání je znát. Skoro celý den prospím, jsem unavená z cestování, závodu a všeho okolo. Úterní trénink absolvuji v pořádku a jsem nadšená z běžecké formy. Potkám i Johannese ze začátku je to rozpačité, ale pak najedeme do starých dobrých kolejích.

Středa je divný den už od začátku, celou noc se budím a nemůžu pořádně zabrat. Na tréninku naštěstí není nic poznat, ale jsem jak přejetá kombajnem. Nemluvím, jsem zamyšlená a stýská se mi víc než kdy dříve. Chybí mi rodina, můj pejsek Arny a domov celkově. První rok absolvuji svěťák, kde není čas na cesty domů. Jak jsem byla zvyklá z předešlých let. Po tréninku a obědě koukáme s Makulou na seriály nebo si povídáme. Odpoledne se rozhodnu jít běhat, musím něco dělat nebo se zblázním. Převléknu se do sportovního, vezmu sluchátka a razím cestou ke stadionu.

Vydám se na jeden z kopců okolo, nahoře je krásný výhled a já jen sleduji dění kolem. Sednu si na lavičku a přemýšlím, že zavolám mamce. Mluvíme spolu skoro hodinu a já ji všechno povím, i o tom jak si nedokážu představit odjed do Ameriky a nevidět je aspoň na chvilku. Ukončím hovor a mám slzy v očích, jsem hrozná cíťa vím to. Od mala jsem byla hodně fixovaná na domov a zůstane mi to snad navždy. Naštěstí mi není zima a tak vysedávám na kopci dál a přemýšlím. Nikdy jsem v Americe nebyla a můj sen je New York a další velká města. Jednou se tam podívám, až bude ten správný čas.

„Konečně jsem tě našel," strašně se leknu a úplně nadskočím.

„Co tady děláš?" Zeptám se hned Johannese.

„Sociální sítě jsou mocná věc, našel jsem tě podle instastories. Loni jsem tu byl taky, když jsem potřeboval klid na přemýšlení."

„Můžu se tě na něco zeptat?"

„Určitě co se děje?"

„Jak zvládáš to odloučení od rodiny?"

„Tak proto jsi tak smutná, stýská se ti po rodičích?"

„Přesně tak, dneska to na mě nějak padlo."

„V pohodě to zažije každý sportovec, je těžké být na vrcholové úrovni. Mnozí si to ani neuvědomují, oni vidí rodinu každý den, my jednou za čtvrt roku. Mám výhodu, že je tu se mnou Tarjei. Možná se občas pohádáme nebo si lezeme na nervy, ale vždy tu jsme pro sebe."

„To se mi vždy líbilo na vašem vztahu, jak se podporujete a dáváte to najevo. S Markét jsem vyrůstala je jako moje sestra, občas je to se mnou těžké. Taky mi chybí Arny náš pes, dostala jsem ho k narozeninám."

„Takže máš pejska?"

„Jo Arnyho, je to Kavalír a hrozný mazel. Vždy když přijedu domu, nehne se a jsme pořád spolu."

„My měli taky psa, když jsme byli menší. Vždy jsem ho tahal za ocas a škádlil ho. Byl jsem malý a měl jsem z toho hroznou srandu, vždy s námi běhal venku a hlídal nás. Pak tam jednoho dne, prostě nebyl. Hrozně jsme ho tenkrát oplakali, hlavně Tarjei."

„To je mi líto."

„Nemusí, vždy si dělám srandu, že to on mě naučil tak rychle běhat. Když jsem před ním utíkat, pěkně nás proháněl."

Když už jsme oba promrzlý na kost, vracíme se do hotelu. Je akorát čas na večeři, kde potkám zbytek týmu a probíráme následující závodní den.