Píseň hor

Na zámku

,,Bude to všechno, můžeš odejít Collete, děkuji" řekla Eugénie Laura a sedla si na židli k oknu.
Služebná se uklonila a opustila pokoj.
Mám opravdu štěstí pomyslela si Eugénie, žiji se svými rodiči, za měsíc mi bude osmnáct a za muže si vezmu hraběte
Laurenta.
Na tváři se jí zableskl malý úsměv a opřela si čelo o studenou tabuli okenního skla.
Hlavou se jí mezitím honily myšlenky o tom jak asi budou vypadat její svatební šaty, jak dlouhá bude její vlečka a co na sobě bude mít Laurent.
Laurenta znala už od malička.
Jejich zasnoubení bylo dohodnuto už když byli malí a ani jednomu z nich to nevadilo. Měli se rádi a on v jejich rodině pobýval často. Celá rodina ho měla ráda.
Eugénie se z kláštera vrátila před měsícem. Byla tam necelých pět let ale i přes přísnou klášterní výchovu byla stále milá a usměvavá a vypadala jako svatá. Zkrátka tak, jako kdyby nikdy nepodstoupila tvrdou a necitlivou klášterní výchovu.
Dlouhé světlé vlasy které byly v klášteře schované pod černým pláštěm, teď Eugénie nosila rozpuštěné a nechávala je volně splývat po ramenech až na záda.
Svou sněhově bílou kůži schovávala pod šaty protože se neslušelo aby tak slušně vychovaná dívka odhalovala svoje tělo někomu jinému než jejímu budoucímu manželovi.
Její osmnácté narozeniny se blížily a po zámku běhalo zmatené služebnictvo, které se snažilo vykonat všechny rozkazy.
Matka, paní Marie Dampierre občas někoho okřikla ale stále měla dobrou náladu.
Zato otec byl jako na trní. Starý Alain Dampierre, byl na svou dceru nehorázně pyšný a dmul se pýchou všude kam vkročil.
Jako na trní byl proto, že se blížily Eugeniiny osmnácté narozeniny a on zařizoval vše. A chtěl aby vše bylo perfektní. Od lustrů až po zákusky na stolech.