The size isn't important (CZ)

Pamatuju si úplně všechno

Postavili jsme se čelem k třídě a já se nervozně podívala na učitele. 

„Uhm...My jsme to jaksi nestihli udělat." řekla jsem a přenesla jsem váhu na druhou nohu. Složila jsem ruce za zády a pohledem jsem přeskakovala z učitele na zbývající spoužáky. 

„Jakto, že to nemáte? Měli jste na to čtvrt hodiny!" Zvýšil hlas a zamračil se. 

„Neměli jsme učebnice. Ani jeden." Vymluvila jsem se. I za Kevina. 

„Jděte se posadit a na příští hodinu doneste referát na téma Život za druhé světové války nebo máte oba pětku." řekl přísně, ale jakmile jsme se vrátili na místa se usmál. „A ne, že to udělá jenom Rosie, Kevine." Pohrozil a vyvolal další dvojici. 

-

„Rose! Máš tady návštěvu!" Zakřičel táta a já jsem následovala jeho hlas. Uviděla jsem ze schodů, jak se baví s Kevinem a srdce se mi okamžitě rozbušilo. 

„Takže ty jsi ten významný Kevin, který nese vždycky Rose něco k jídlo? Něco nezdravého." Pozvedl obočí. 

Stoupla jsem si vedle táty a nezasahovala jsem jim do konverzace, protože kdoví proč, jsem nechtěla. Poprvé jsem viděla Kevina nervozního a ustrašeného. Z mého táty šel strach a vím, že kdyby ho Kevin naštval, nepustil by ho dovnitř. Když jsem byla mladší, nepustil žádného kluka dovnitř. 

„Uhm...Ano, pane..." řekl. 

Zadržovala jsem smích a pozorovala jsem tátovu vážnou tvář a Kevinovu ustrašenou. 

„Po takovýhle věcech se přibírá dvakrát rychleji, Kevine." Poučil ho a neodpustil si narážku na moji váhu. Zvykem jsem pouze protočila oči, ale Kevin udělal něco jiného. Chytil mě za jednu ruku a v očích mu už sršela typická sebedůvěra. 

„Ale Rosie to prospívá. Držel jsem za ruku více holek a většinou to bylo jako držet kostru. Tohle je ideální, takže myslím, že Rosie ma ideální váhu. Navíc na tom ani tak nezáleží nebo se mýlím? Velikost není důležitá, pokud je s ní Rosie spokojená." řekl, čímž mě naprosto překvapil a táta na tom nebyl o moc líp. Neschopen slova se díval na Kevina. Já jsem se po takovém překvapení soustředila na dotek jeho ruky. Na to, jak ji drží. Jeho ruka byla studená, nejspíše kvůli počasí, ale ani to jsem nevnímala tak jako sevření jeho ruky. 

„Tati, já myslím, že půjdeme do pokoje." Zahuhlala jsem do ticha a počkala jsem na to, až ho Kevin obejde. 

„Posral jsem to hodně?" Zašeptal na schodech.

„Co přesně myslíš?" 

„Tvýho tátu." 

Zavrtěla jsem hlavou a otevřela jsem dveře od pokoje. Čekala jsem na to, co řekne Kevin. Nemyslela jsem si, že sem přišel udělat ten referát, cítila jsem, že dnešní konverzace bude i o něčemu jinému. 

„Proč jsi přišel?" Zeptala jsem se. 

„Chtěl jsem se zeptat, jestli se mezi náma něco stalo... A omluvit se, že jsem ti to nezvedal. Vyspával jsem až do oběda." 

„Nepamatuješ si třeba na to..." nadechla jsem se. „že jsi mě opil a pak ses se mnou vyspal?" 

„To ti řekl kdo?" 

„Rozhlašuje to nějaká Ivy Meanová. Nepamatuješ?" 

„Neměl jsem tohle v úmyslu, proboha Rosie! Si fakt myslíš, že jsem takovej kretén?! A pamatuju si úplně všechno, co se ten večer stalo." 

„Pamatuješ si úplně všechno?" 

Přikývl a rukou si prohrábl vlasy, které měl trochu mokré ze sněhových vloček. I když ode mě seděl několik metrů, rozeznala jsem v jeho očích starost. Mohla jsem si v tu chvíli slíbit, že už nikdy nebudu pít, protože vyprávění, co jsem ten večer dělala znamenal naprostý horor.