The size isn't important (CZ)

Jeho pohled

S úsměvem na tváři jsem opouštěla školní budovu. Angličtina byla poslední předmět v tento den a já jsem byla nadmírně spokojená s tím, jak jsem odpověděla Kevinovi. Procházela jsem kolem davu studentů vycházejících ze školy a poposkakovala jsem na ulici z toho, jak jsem měla dobrou náladu. 

Chladný vítr mi profoukával vlasy a příjemně osvěžoval mou tvář. Pozorovala jsem dlážděné kostičky pode mnou. Střídavé změny bílé a tmavě modré barvy mi začaly motat hlavu, a tak jsem se začala soustředit na to, co je přede mnou. 

-

Otevřela jsem dřevěné vchodové dveře a zula jsem si své boty. Stačila jsem si pouze sundat čepici než mi do nosních dírek vlezla silná vůně salámu a sýru. 

„Pizza?" Řekla jsem plná úžasu a při běhu do kuchyně jsem rozepínala knoflíky na mém kabátu. 

Slyšela jsem smích mé sestry a mé matky. Vešla jsem dovnitř a uprostřed jejich zábavného rozhovoru jsem si vzala kousek pizzy. 

„Kde se tohle bere?" Zeptala jsem se, protože se u nás pizza, hamburger, čína nebo jakákoliv podobná 'nezdravá' věc objevovala jen zřídka. Hlavním důvodem byl náš otec, který si zakládal na zdravé výživě a dával nám hodinové přednášky o obsahu v nezdravých jídlech po každé, když jsme prošli kolem nějakého fast foodu. 

„Tatínek je dneska v práci až do večera a Charlie dostala poprvé jedničku z fyziky, tak mě napadlo to takhle oslavit." Lišácky se usmála a pak věnovala pyšný úsměv Charlie - mojí třináctileté sestře. 

„Charlie, má jedničku? Opravdu? Konečně jsi to pochopila?"

Pokývala hlavou a vzala si další kousek. 

Když jsem prošla kolem Charlie, podrbala jsem ji na hlavě - což nesnáší - a sladce jsem zašvitořila „Šikulka!" 

Probodla mě pohledem, ale já se nad tím pouze zasmála a šla jsem do svého pokoje. 

-

Do třídy vešly společně tři dívky. Všimla jsem si, že to byly ty, které tady byly nejčastěji. Ty, které považoval Kevin za 'borkyně'. Všechny tři měly smutný pohled. Šly ke Kevinovi pomalým krokem a cestou stačily kroutit zadkem, tak, že se za nima musel každý otáčet. 

Objal je. „Dneska tři?" Zeptal se a pak se zasmál. Jeho smích byl hraný, falešný a hlavně neskutečně sváděcí. 

Překvapilo mě, že se nezasmály, ale zavrtěly hlavou. Kevin strnul na místě, když mu všechny tři něco pošeptaly. Zkameněl a z jeho tváře zmizela všechna ta pobavenost. 

Před odchodem mu daly pusu na tvář a odešly. Pořád jsem nepochopila na to, jak se můžou spokojit s tím, že jsou to Kevinovy hračky. Při zvonění jsem zmateně a zamyšleně sedla na své místo a zahleděla jsem se na  tabuli. 

-

„Rosie." Šeptl mi do ucha, čímž mi způsobil husinu na tváři, což se mi zdálo vždy neskutečné. Zatřásla jsem hlavou a promnula jsem si ucho, abych aspoň trochu odehnala pocit jeho dechu poblíž mého obličeje. 

„Co potřebuješ opsat?" Zeptala jsem se otráveně. 

„Nic opsat, ale nechtěla bys dneska večer zajít ke mně domů?" Široce se usmál a ukázal mi tím i své zadní zuby. 

Já. On. Večer. U něj doma. Smutné holky. 

Odpověď dorazila okamžitě: „Ne!" 

A pak udělal ten pohled. Zaútočil na moje slabé místo. Štěněčí pohled. Jeho oči byly velké a tím víc na mě zapůsobil ten pohled. Odtrhla jsem se od jeho očí a zatnula jsem zuby, abych zahnala úsměv, který mi naháněl jeho pohled. 

Milovala jsem psy. Zbožňovala jsem štěňata. 

„Ne." řekla jsem a zakryla jsem si rukama svoje oči. Nedokázala jsem se mu podívat do obličeje, když zjistil moje slabé místo. Moje hodně slabé místo. 

„Plosím." Zaprosil. „Rosie." Dodal.

„Ne-e." řekla jsem a v zoufalé snaze se mu vyhnout jsem zvedla ruku, čehož si okamžitě všiml učitel a vyvolal mě. 

„Mohla bych si dojít na záchod?" Usmála jsem se, jak nejvřeleji to šlo. 

Přikývl a dál pokračoval ve vysvětlování života ve druhé světové válce na území Ameriky. 

Vyběhla jsem ze třídy a v první kabince na záchodcích jsem se zamkla. Do konce hodiny zbývalo necelých patnáct minut, které přetrvám na tomto místě, i kdyby si měli ostatní myslet, že jsem měla jakkoliv špatnou vylučovací soustavu.