The size isn't important (CZ)

Jsem Kevin.

Po zbytek vyučování jsem se s ním nebavila. Neměla jsem chuť a ani mě nenapadal důvod, proč bych se s ním měla začít bavit. Protože dostal známku, kterou si nezaslouží? To je ledatak důvod ho praštit. 

-

 „To je takovej blbec!" Zamumlala jsem nahlas, když jsem doma otevřela svůj sešit na dějepis.

Přes několik stránek byly čmáranice, nesmyslné obrázky, nápisy, které jsem musela luštit a uprostřed stránky bylo viditelně napsané jeho jméno. Kevin se evidentně moc nudil, když jsem byla na záchodech. Tak moc, že mi musel popsat několik stránek v sešitě. Bez ohledu na to, že ten sešit budu ještě potřebovat...ještě půl roku potřebovat!

Rosie. 

Rosie, kde jsi? 

Nudím se. 

Schytá to tvůj sešit. 

Rosie voní. (dělám si srandu - smrdí.) 

Máš zácpu? 

Průjem? 

Kevin se nudí. 

Chybí mu Rosieina společnost.

No tak. 

KEVIN JE NEJLEPŠÍ NA SVĚTĚ! 

To byly zrovna ty nápisy, které jsem rozluštila. 

A do pravého dolního rohu malým písmem napsal několik čísel. Jeho telefonní číslo. Čekal snad, že mu zavolám, abych reklamovala svůj sešit? Jestli ano, tak se mýlí. Nehodlám mu volat, ale nedokážu odhadnout, jestli vydržím na něj být ve škole dlouho naštvaná. 

Grace: Vim, ze mas chut ho zabit, ale...Ma tvoje cislo....promin. -Grace

V duchu jsem zaklela a znovu jsem si přečetla její zprávu. Dala-mu-moje-číslo. A to jsem jí o přestávce nespočetkrát říkala, jak bych ho pohřbila. Nestačilo ani se z hluboka se nadechnout a vydechnout pro uklidnění, protože hned, jak jsem otevřela oči, můj mobil začal vyzvánět. 

Projela jsem číslo na displeji a číslo napsané na mém sešitě. Samozřejmě to byl on. Odfoukla jsem si z čela pramen vlasů, který mi překážel v obličeji a stiskla jsem zelené tlačítko. 

,,Halo." řekla jsem tiše. 

,,Rosie! Všimla sis svého krásného sešitu? A nemohla bys mi říct jaký je úkol z matiky?"  řekl všechno naráz. 

,,Představ si, že jsem si všimla jenom toho, že mi kupuješ nový sešit...a rovnou mi to můžeš přepsat. A úkol z matiky je..." Pod několika sešity jsem vyhledala svůj diář a otevřela jsem na dnešním datu. ,,Stránka stopadesát, poslední cvičení." řekla jsem a odložila jsem si svůj diář stranou. Nohy jsem položila na stůl. Bylo mi to pohodlnější než sedět v tureckém sedě na židli, jak většinou sedím. 

,,Jseš si jistá, že to ode mě chceš přepsat? A dík." 

Moje nechápavost se vypařila po několika sekundách přemýšlení, co tím myslel. 

,,Tak radši ne... Tvoje písmo jsem luštila věky." 

Do telefonu se zasmál. ,,No vidíš. Tak čau." Rozloučil se a zavěsil. 

Položila jsem si mobil stranou a začala jsem si dělat úkoly. Hodinu jsem měla otevřený sešit a učebnici, tam, kde bylo zadání úkolu, ale vůbec jsem s tím nehnula. Myšlenkama jsem byla jinde, přesněji jsem byla tam, kde se mi přehrával celý dnešek. 

Až pak mi došlo, že jsem na něj přestala být naštvaná. 

Přišel na mě ten klid, který přichází po nějaké krátké době, kdy jsem na něco respektive někoho naštvaná. 

Sama se dokážu uklidnit. 

Ani jsem si nemohla pomoct, ale při vzpomínce na Kevinův štěněčí pohled jsem se musela usmát. Ten úsměv jsem se snažila skrývat, když jsem byla ve škole...ale teď - usmála jsem se naplno. Usmála jsem se upřímně, tak jak jsem se chtěla a měla usmát. 

-

Zase mi zavolal. Začne si zvykat i na tohle? Na každodenní volání? 

,,Co zas?" Zeptala jsem se otráveně. 

,,Kde bydlíš?" Zeptal se náhle. 

,,Co jseš? Úchyl?" 

,,Jsem Kevin, těší mě. Kde bydlíš?" Zopakoval svou otázku. 

Po neustálém přemlouváním jsem mu nakonec řekla svou adresu, ale on mi neřekl důvod. Kruci. Byl by...? Byl by schopný přijít až ke mně domů? Při té představě se mi zatemnilo před očima. To nemůže! Do háje.

Může. A taky to udělal.