The size isn't important (CZ)

Dohodnuto

Kevin měl na zlepšení známek dva týdny. Každý den měl nějaké zkoušení nebo testy, na které se pečlivě připravoval. Podle toho, co říkal, to znělo jako kdyby se to všechno učil, ale večer měl vždycky svoje odreagování. Tak jsme museli oba doufat, že mu to nevymlátilo ty naučené věci z hlavy. 

Poslední týden ignoroval všechny holky, které za ním přišli. Překvapoval mě, hodně. Chtěla jsem vědět, jestli se mu ty známky nějak zlepšily a co mu vychází, ale Kevin dělal tajemného. Neprozradil mi ani jednu jedinou známku. Přivádělo mě to k šílenství. Předtím byl tak příšerně vlezlý a otravný, ale teď je z ničeho nic, tak zabraný do učení, že občas zapomínal na to, že vedle něj sedím. 

-

„Velkým příjemným překvapením pro nás je náhlá změna průměru Kevina! Budeme všichni doufat, že to bude na konci roku stejné!" Ve třídě vypukla vlna potlesků, ovací a pískaní. Já jsem i s potleskem pozorně poslouchala pokračování učitelovova proslovu. Měl by se aspoň z poloviny zmínit o jeho známkách. „Kevin úspěšně prošel tímto pololetím s..." odmlčel se. „pěti trojkama, několik málo dvojek tam taky je, ale jinak jsou tam jedničky! Gratuluju!" popřál Kevinovi učitel a potřásl si s ním ruku. 

Když se vracel na místo, vyhýbal se mému pohledu. Byla jsem dokonale zmatená. Měl takovýhle známky. Měla jsem pocit, že něco nesedí a jediný kdo to věděl byl Kevin. Z nějakého důvodu se mi nesnažil věnovat pozornost. Uhýbal zrakem. Ta jeho tajemnost mi už opravdu leze krkem. Něco tady nesedělo a on mi to nehodlal říct. Nehodlal mi říct nic. 

„Kevine." Šeptla jsem se a udělala jsem nesmyslnou věc. Dotkla jsem se jeho ruky. Letmě jsem po ní přejela. Potřebovala jsem jeho pozornost. Potřebovala jsem vědět, co je tady vadného. 

„Co se děje?" Zeptala jsem a stáhla jsem svou ruku zpět. Byla to chyba se ho dotknout. Ucítila jsem to hned, jakmile jsem pocítila jeho pokožku. 

„Nic nic. Jen jsem nad něčím přemýšlel." řekl a v jeho tváři se začala objevovat barva. Starý Kevin se vracel. „A došlo mi, že dneska večer jsem se s nikým nedomluvil." už je tady zase. 

Protočila jsem očima a zasmála jsem se. „Sophie se po tobě asi schání." 

„To je dosti možný. Dneska je konečně s tímhle debilním učením konec! A já se můžu vrátit k Sophii, nebo k Andree, nebo ke Clare, nebo Angee?" Zamyslel se nad všema těma holčicíma jménama. 

Vzala jsem první věc, kterou jsem ucítila a hodila jsem ji po něm. „Už buď zticha!" Okřikla jsem ho. 

-

Až doma mi došlo, že je s těma jeho návštěvami konec. Dostal to, co chtěl. Zlepšily se mu známky, nejsem už k ničemu potřebná. Vrátí se k té otravě o hodinách, čmárání do mého sešitu, vyprávění různých hrůzostrašných historek, ale přestane ke mně chodit. Nebude potřebovat doučovat, protože všechno jsem ho už naučila. Bylo vtipné pozorovat, jak je každým dnem chytřejší než já. Ještě horší bylo, když jsem zjistila, že vždycky byl chytřejší, ale byl líný na to, tu chytrost použít. 

Do dveři mi vtrhla Charlie s širokým úsměvem. „Máš návštěvu!" uculila se a utíkala po schodech dolů. 

Šla jsem za ní a uviděla jsem Kevina, opírajícího se o rám dveří a v rukou držel papírovou tašku. 

„Zase mě nepozveš dál?" Zeptal se. 

„Co tady děláš?" 

„Nepozveš mě dál?" Nenechal se odbýt. 

„Pojď dál." Obrátila jsem oči v sloup a šla jsem k němu. Chystala jsem se mu vzít tu tašku nebo do ní alespoň nakouknout, ale on trhl rukou a já se zase dotkla jeho ruky. Vnímala jsem ten dotek, stejně jako jsem ho vnímala po Kevinovým vysvědčení, ale přesvědčila jsem se o tom, že to nic neznamená. Ani pro jednoho z nás. 

„Rosie, dočkáš se!" řekl a usmál se. Hned potom ke mně natáhl ruku s tou taškou a pokynul m, abych si jí vzala. S taškou v ruce jsem se otočila na patě a šla jsem do pokoje. I s Kevinem.

Předpokládala jsem, že šla Charlie do kuchyně za mámou, zdrbat to, jak jsme spolu prý až nezdravě hodně. Pomlčela jsem před ním o jeho čase s ostatníma holkama, protože by nejspíše omezily můj kontakt s ním se strachem, že to samý, co dělá s nima by dělal se mnou. Všechny tři jsme byly stejné. Stejně starostlivé a ochranářské. 

Posadila jsem se na postel a podívala jsem se do té tašky. 

„Přemýšlel jsem celý týden nad tím, jak ti poděkuju za všechno. Za poslední dva týdny a dostal jsem se jenom k tomuhle..." 

Zírala jsem na velkou krabici s velkým množstvím vanilkové a čokoládové zmrzliny. „Tohle sním nejrychleji za měsíc!" řekla jsem. 

„A proto jsem tady já, abych ti s tím pomohl." zasmál se.

Ale velký kýbl zmrzliny nebylo všechno. Na vrchu zmrzliny byl náramek s malinkými přívěškami jídla. Párek v rohlíku, trojúhelník pizzy, nakousutá čokoláda, zmrzlina, popcorn. Byly to všechna jídla, které mi kdy Kevin přinesl. 

Nebyla jsem schopná slova. Dívala jsem se Kevinovi do očí a nemohla jsem nic rozeznat. Ani v sobě jsem se nemohla vyznat. Jakou čeká reakci? 

„Rosie, promluv." řekl do dlouhého ticha. 

„Je to...Uhm...neřekla bych to do tebe." Vykoktala jsem ze sebe. 

„Co bys do mě neřekla?" Zeptal se a přitom otevíral víko od zmrzliny. 

„No, že jsi schopný být takový." Odpověděla jsem jednoduše a vzala jsem si od něj jednu ze dvou lžiček. 

„Chceš tím říct, že se neumím chovat? Hluboce si mě ranila, Rosie." Chytl se za srdce a lžičkou udělal čáru uprostřed celé zmrzliny. 

„Nebuď holka." Zasmála jsem se a nabrala jsem na lžičku smíšenou porci vanilkové i čokoládové zmrzliny. 

„Dovol!" Úšklíbl se. „Mám nápad." dodal. 

„Jsem jedno ucho." Uchechtla jsem se. Bylo zvláštní, jak jsem se v jeho společnosti za ty dva týdny stala sama sebou. 

„Dáme závod o to, kdo svojí první polovinu sní a výhru vymysli ty." 

Zamyslela jsem se. Nápad to byl dobrý. Těžší bylo vymyslet výhru. Byla jsem si jistější, že vyhraju já, moje váha měla svoje pozitivní stránky, takže to chtělo něco...drsnějšího. Nemohla jsem na nic přijít. Lépe řečeno, nemohla jsem přijít na nic neobvykle normálního. 

„Ty máš nápad na výhru?" Zeptala jsem se. Kývnutím mi to odsouhlasil. „Tak řekni." 

„Ten, který prohraje bude muset na nejbližším konajícím večírku vypít deset panáku na ex. O tohle se vždycky sázím s klukama. Žádný z nich to ještě nedal, tak jsem zvědavý na tebe, Rosie. Teda pokud to bereš." 

„Beru. To si jseš tak jistý mou prohrou?" 

„Jsem." v očích mu přeskočila jiskra. Napřáhl svou ruku a já ji s pevným stiskem přijala. 

„Dohodnuto."