The size isn't important (CZ)

Ruční práce

„Rose, poslouchej. Charlie bude mít oslavu na zahradě babičky Mary a já budu potřebovat, abys na ně dohlídla. Kdybych to věděla dřív, přesunula bych sraz s bývalými spolužačkami na jindy, ale bohužel..." Oznámila mi máma plány na příští sobotu. 

Jen jsem přikývla jako souhlas, ikdyž jsem chtěla odmítnout a snažit se o jiné plány, ale chtěla jsem být hodná sestřička. Narozeniny má člověk jenom jednou za rok, přece. Navíc se nebudu muset starat o zlobivé a hyperaktivní děti, naštěstí. 

„Kolik jich bude?" zeptala jsem se Charlie, která právě rozesílala zprávy všem kamarádkám, které by chtěla pozvat. Usmívala se do mobilu, jako nejšťastnější člověk na světě. 

„Asi deset." Odpověděla, aniž by vzhlédla. „Řekneš Kevinovi?" Tentokrát se na mě už podívala a v očích jsem viděla ty jiskry radosti z toho, že bude mít oslavu. 

„...Nevím." řekla jsem nejistě. Byla jsem nejistá tou odpovědí. Normálně bych si byla jistá, že by šel, ale v tomhle případě jsem nevěděla, jestli bych chtěla jeho společnost, která by byla Tělem tady, ale duší u Layly. Deset teenagerů snad zvládnu, ne? „Asi mu neřeknu." Dořekla jsem. 

„Prosím, sestřičko moje nejmilejší." Zaprosila. „Jenom to zkus." Nabádala mě. 

„Fajn." Povzdechla jsem si a obrátila jsem oči v sloup. Charlie se vítězoslavně usmála. 

Ten hovor jsem odkládala přes celý víkend. Možná mu ani nezavolám, říkala jsem si, ale pak se ve mě vždy objevilo špatné svědomí, že to Charlie celé pokazím, tak jsem to pouze odložila na jindy. Když mu zavolám v den té oslavy ráno a řeknu, že nemohl, tak už mě to svědomí nebude dále trápit. 

-

„Kevine a Rose? Mohli byste předstoupit před třídu?" Vyzval nás dějepisář. Nezbývalo nám nic jiného než ho uposlechnout. Měla jsem domněnku, že to je kvůli tomu, že jsme se v hodině bavili a proto jsem se neobávala špatné známky, protože učitelův styl je, že nám nějakým způsobem vynadá, ale pětku nám nedá. Při opakovaném napomenutí už dává poznámku. A on nás opakovaně ještě nenapomenul 

Podívala jsem se k učitelovi s otázkou v očích, protože se nic nedělo zatímco jsme si stoupli před třídu. Chápavě přikývl a chystal se nám podat nějaké vysvětlení. Sedl si na kraj katedry a zkoumavě si prohlížel celou třídu. 

„Předpokládám, že jste si pečlivě připravili ten referát. Už několikrát nám do toho něco vlezlo, pak byli prázdniny, moje dovolená a já jsem na to naprosto zapomněl. Vy to máte určitě ukotvěné v hlavě, že? Tak spusťte." řekl a odmlčel se. Dal nám prostor pro náš ústní (nepřipravený) projev. 

V hlavě se mi objevila jednoznačná panika a začala jsem zamýšlet simulaci nebo pravdu. První možnost mi připadala lepší. „Eh. No. Lidé se..strachovali v průběhu válečného období. Schovávali se ve sklepech. A ženy a děti byly v koncentračních táborech...Eh..." Zasekla jsem se ve větách, protože mě nic nenapadalo. „Děti si...přestaly hrát. Lidé...umíraly. Světoznámá žena, která popisovala život v období války se jmenuje Anna Franková." 

„Ženy nosily obrovské šaty, ve kterých se skrývali muži a dělali těm ženám ruční práce a podobně. Však víte, jak to chodilo, že. Třicet dětí? No na denním pořádku." rozhodl se mi trochu ''pomoct'' Kevin. Třídou se roznesl hlučný smích mých spolužáků a dokonce i učitele. 

„Nu, jak vidím, tak to bude za pět." Prohlásil a zapsal si známky do svého bloku. Zůstala jsem na něj civět s otevřenou pusou a až po několika sekundách jsem se naštvaně odebrala k lavici.