The size isn't important (CZ)

Kevinovo ego

Usínala jsem s tím, že všechno, co jsem si dneska uvědomila znamenalo hlavně to, že mi na Kevinovi záleží. Snažila jsem si připustit to, že by to mohlo být to, o čem máma mluvila, ale po každé jsem nad tím zavrtěla hlavou. Nemožná představa a ještě nemožnější skutečnost.

Zdálo se mi, jak se propadám hluboko do nějaké měkké věci. Jako kdyby se pode mnou něco prohnulo.

,,Vstávej, Rosie. Čeká nás dlouhý den." Zašeptal mi u ucha, kde se okamžitě objevila husí kůže. Už jenom kvůli tomu jsem byla čilá a plná energie. To prohnutí bylo prohnutí postele váhou Kevina, ne sen.

Přimhouřila jsem oči a promnula jsem si je. Kevin ležel v těsné blízkosti vedle mě a trpělivě čekal až vstanu.

,,Co tím myslíš? A co tady vůbec děláš? Vždyť bude za dvě hodiny škola!" Zahrnula jsem ho otázkami.

,,Jdeme ven, chci ti něco ukázat." Zašklebil se.

,,No to teda ne!" Zavrtěla jsem okamžitě hlavou ,,za školou s tebou nejdu." Odmítla jsem ho.

,,Ale no tak. Bude to stát za to, slibuju!" Zaprosil.

,,Bude mi to stát za návštěvu u ředitele a milion otázek od mámy a táty? Ne, díky."

,,Nebuď tak upnutá! Prosím." Postavil se na vlastní nohy a šel přímo ke mně.

Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou a pozorovala jsem jeho šedé oči, které se na mě upřeně dívaly.

,,Jenom ty dvě hodiny před tím než bude škola, jo?" Řekl a nepřerušil náš oční kontakt.

,,Píšeme angličtinu a já se jí ještě neučila-" začala jsem.

,,Angličtina ti jde perfektně, není se tím pádem, co učit." Vyslal mým směrem štěněčí pohled a já si bolestivě skousla spodní ret.

Upřímně? Byl roztomilý.

Bojovala jsem s přiblblým úsměvem na mým obličeji a usilovně jsem se snažila nepodlehnout jeho očím. Můžu povolit... jenom trošilinku... ,,Po škole." Řekla jsem nakonec.

,,No to už máme jiný plány." Usmál se a otočil se ke dveřím. To znamenalo jenom jediné. Zase věděl, že vyhrál a já se nevzmohla na nic jinýho než protočit s úsměvem oči a odebrat se ke skříni pro oblečení.

-

Šli jsme jenom chvíli do samého středu centra celého města. V průběhu odpoledne je tady vždy rušno a obchodníci vydělávají nejvíce peněz. Ráno je tady klid a ticho jako všude. Nebylo ještě ani pořádné světlo a pouliční lampy stále svítily a ozařovaly zasněžené ulice.

,,Starbucks, McDonalds, KFC nebo kavárna Saint George?" Nabídl mi Kevin.

,,Uh. No- já...nevím?" Zakoktala jsem.

,,Já čekám." Řekl. ,,bude to tvoje chyba, jestli přijdeme pozdě do školy." Dodal a to mě donutilo se rozhodnout během zlomku vteřiny.

,,Kavárna Saint George." Hlesla jsem a on se pousmál. Vykročil ke kavárně a já se nedržela dál, vykročila jsem za ním.

-

Položil přede mě kelímek horké čokolády a donut. Sedl si naproti mě a usrkl si svého kafe.

„Ježíši." Zamumlala jsem si pro sebe a ukousla jsem donut.

„Co zas?" Zeptal se a usmál se s ďolíčkem na tváři.

„Budeš zase hyperaktivní jak prase." pronesla jsem

„No a? Potřebuju hodně energie, ty člověka dokážeš unavit během jedné minuty."

Zamračila jsem se na něj a napila jsem se. Podívala jsem se na hodiny. Zbývala ještě hodina a čtvrt. Kontrolovala jsem čas každých pět sekund, abych se ujistila, že máme pořád čas a nepřijdeme pozdě do školy. 

„Hej!" Zamával mi před očima. 

„Ano?" 

„Ty mě neposloucháš!" Urazil se

„Hm..." Zamumlala jsem a snědla jsem zbytek donuta. „Proč jsi takovej?"

„Jakej?" Nadzvedl jedno obočí. „myslíš boží, milý, úžasný, krásný. dokonalý a chytrý? Takovej jsem vždycky." Mrknul na mě.

„Klidni to svoje ego. Myslím, proč se chováš tak..jinak od toho večírku?"

„Jednoduše." Vydechl. „nechci tě ztratit."

Nerozeznala jsem, jestli se mi rozbušilo srdce více než kdy předtím nebo jestli mi přestalo bušit. Ale poznala jsem a uviděla jsem, že to myslel naprosto, ale naprosto vážně.