The size isn't important (CZ)

Přísahej, že...

Po zazvonění na přestávku jsem konečně vešla z kabinky. Patnáct minut čtení záchodových drbů dokáže člověka ne málo unavit. Většina z těch nápisů bylo ohledně Kevina a zbytek byl popsán vulgárními slovy na několik holek, včetně Sophie, což mě rozesmálo. 

,,Měla jsi čtvrthodinový průjem?" Zeptal se drze Kevin, když jsem si sedla na svoje místo. Nechápavě jsem se na něj podívala a svraštila jsem čelo. 

Zavrtěla jsem nad ním hlavou a hodila jsem si učebnice z předešlé hodiny do batohu. Připravila jsem se na další hodinu - matematiku a uvelebila jsem se na své židli. 

-

,,Hej." Zašeptal. 

Neodpověděla jsem.

- 

,,Rosie." 

Opět žádná odpověď. 

-

,,Zapomeň na to, že jsem se tě zeptal, jestli nechceš ke mně domů, ok?" řekl a já v jeho hlase slyšela trochu zoufalství. 

Konečně jsem se na něj podívala a ušklíbla jsem se. ,,Co chceš?" 

,,Chci, aby ses se mnou bavila." odpověděl jednoduše. 

,,Proč?" Zeptala jsem se nechápavě. 

,,Protože se nudím." 

Měl kolem sebe dalších několik holek a kamarádů a potřebuje si povídat zrovna se mnou? Mám se cítit poctěná? Možná to bude tím, že vedle něj sedím. 

Vzdychla jsem. ,,Fajn, ale přísahej, že se mě na to, jestli nechci jít k tobě už nikdy nezeptáš. Hlavně když je cílem něco...uhm..." Zarazila jsem se a zrudla jsem. 

Rozesmál se. Tenhle smích nebyl ten falešný a hraný, ale opravdový. Jeho víčka se při smíchu smrskly k sobě a na tváři se mu objevily ďolíčky. 

Musela jsem vypadat jako rajče, protože po jeho smíchu jsem zrudla ještě víc a tváře mi hořely. 

,,Neboj." Vydal ze sebe po tom, co se málem udusil vlastním smíchem. ,,přísahám." 

Horkost mi z tváře pomalu ustupovala. ,,Směješ se jako idiot." 

,,Beru to jako kompliment." Usmál se. 

-

,,Úloha za malou jedničku! Prvních 5 lidí, kteří vyřeší příklad na straně 133 správně dostanou malou jedničku." Upoutala mě slova naší matematikářky. Neváhala jsem a otevřela jsem si učebnici. 

Počítala jsem podle hlavniho vzorce a šeptala jsem si všechny výpočty. Nejspíš bylo to zrovna chyba. Podívala jsem se na Kevina. 

Se spokojeným úsměvem to ode mě celý opisoval. Jen při psaní odpovědi byl rychlejší. Vyběhl napříč ke katedře, když jsem se zvedala z místa. 

,,Kevin je pátý. Konec. Všichni sednout!" Zakřičela naše matikářka a já po Kevinovi hodila vražedný pohled. 

Byla jsem na něj naštvaná.

Byla jsem vzteky bez sebe, když se na svoje místo vracel s vítězoslavným úsměvem. 

,,Mám jedinčku a ty né." Prozpěvoval si. Vysmíval se mi do obličeje, že dostal jedničku, jenom protože to ode mě opsal. ,,dík, Rosie."