The size isn't important (CZ)

Máš mě ráda? - Ne.

„Pohni. Za třicet minut máš schůzku nebo rande nebo co sis to vůbec domluvila, s Masonem." zahuhlal mi druhý den do mobilu. 

„Cože? Jakto?" 

„Jak to mám vědět? Před chvílí mi volal, jestli to platí nebo si byla tolik mimo, že si nepamatuješ, co jsi říkala-" 

„A ty si řekl, že to neplatí, že ano?" 

„No řekl jsem samozřejmě, že to platí! Vždyť si ho tam nabalovala a to všechno... Máš třicet minut, takže bych moc neřešil zbytečný sračky." 

„Arghhh. Fakt to nejde odvolat?" 

„Ne." 

„A je aspoň hezkej?" Zeptala jsem se s nadějí v hlase. 

„Už nikdy tě nenechám vypít víc jak jednoho panáka. Mason vypadá jako Brad Pitt." 

„Brad Pitt je hnusnej, ne?" 

„Vypadá jako potomek Brada a Zaca Efrona." 

„Tak to pak jo." 

„Jsi vybíravá." konstatoval než to zavěsil. 

Třicet minut. Taková krátká chvíle a já se za tu dobu musím připravit. Nemožné. Vždyť jsem do včerejška ani nevěděla jeho jméno. Mám se sejít s naprosto totálně úplně neznámým člověkem, ke kterýmu jsem se chovala minule jako štětka. Nemám tušení, kde se sejdeme a jestli si dojde sem, tak jsem mrtvá. Táta je doma. A co témata konverzace? Určitě to uvízne v jednom bodě. 

Kur*a. 

***

„Nikam nejdu. Odvolej to. Jsem nemocná." Falešně jsem zakašlala do telefonu. Jak lehké je přes jeden neviditelný drát předvádět. 

„Jsi falešná až to bolí." Zasmál se. 

„Keviné." Zaprosila jsem. 

„Patnáct minut." 

„Nedám ti nic opsat." 

„Nevěřím ti. Čtrnáct minut." 

„Přestanu se s tebou bavit." 

„Chabý. Třináct." 

„Nechám se přesadit." 

„Trochu to zabralo, ale noup. Dvanáct." 

Obrátila jsem stránku na tu pozitivní. Místo výhružek zkusím svou andělskou stránku mého 'já'. 

„Přestanu ti nadávat." 

„Sama víš, že to nedáš, ale pokračuj." uchechtl se. 

„Co sakra chceš? Mám ti říct, že tě nadevše zbožňuju?!" 

„Jo, přesně to chci." 

„Na to rovnou zapomeň." Odsekla jsem. 

„Ale no tak. Jsi jenom kousíček od toho, že odvolám to rande s Masonem." Provokoval. 

„Jsi hrozně hodnej." 

„ano?" 

„Kecám." 

„Nekecáš. Já totiž jsem hodnej. Občas. A ty to víš." 

Měl pravdu. 

Ten idiot měl pravdu. 

Samozřejmě. 

„Když to víš, tak proč to po mě chceš? Logika na úrovni Kevina." 

„Od tebe to zní líp. Vážnějc. Delší dobu si toho budu vážit. A můžeš pokračovat." Odvětil jako kdyby se mu komplimenty a lichotky dostávaly pod nos každou chvíli. 

„Jsi debilní." 

„Necelých deset minut, Rosie." 

„Fajn. Dobře, máš to. Jsi vtipný, občas milý, zábavný, otravný, vlezlý, chytrý...Víc toho fakt neřeknu." 

„Dochází ti slovní zásoba? Můžu ti pomoct....Třeba-" 

„Ne-e. Prostě to už odvolej. Prosím." 

„Máš mě ráda?" 

„Ne." Odsekla jsem. 

„Já čekám." 

„Já taky." 

„Pět minut, Rosie." 

Věděl, že to má vyhraný. Měl to proplánovaný a promyšlený. Můžu to vzdát vždycky, když k něčemu takovýmu dojde. Snaha je k ničemu. 

„Odpověděla jsem ti pravdivě." Pokusila jsem se. 

„Nelži furt, jde to poznat i přes mobil." 

„Jdi se vycpat fakt." 

„Poslední věc, která tě dělí před Masonem. Snad to nepromarníš, ne?" 

Zase měl pravdu, idiot imbecilský. 

„Hm." 

„Máš mě ráda?" 

„......jo." zašeptala jsem. 

„Cože?"

„Jo-o." řekla jsem normálně. 

„Co - jo?" Zeptal se. 

„Jo. Mám tě ráda." Odpověděla jsem. 

Ano, vím, že je to celý jenom z přímé řeči a omlouvám se za to, ale mě se to tak líbí, tak why not. :D :D ♥ ♥ ♥ 

-Kiki