The size isn't important (CZ)

Zvyky

„Já vím." Odpověděl a nechal na tváři pořád ten stejný výraz. Možná vážnější. Zmateně jsem na něj pohlédla. Jedna věc byla ta, že jsem mu to nechtěně vyřkla a druhá věc byla, že to věděl. Jak to ale mohl vědět, protože si na tom, abychto nikomu neřekla dávám sakra velký pozor.

„Co?" zeptala jsem se a doufala jsem, že jsem se jenom přeslechla, nebo se mi jenom zdálo, že se mu o té své minulosti řekla.

„Tušil jsem to." Pokrčil rameny a nepřestával se na mě dívat svým upřeným pohledem. Chvěla jsem se a moje nervozita přešla na vyšší stupeň.

„Jak?" řekla jsem okamžitě první věc, která se ukotvila na mém jazyku. Času bylo najednou málo, ale dotazů bylo víc než dost.

„Na tom večírku, jak jsi pila těch pět panáků. Šel jsem ti podržet vlasy na záchod a viděl jsem, jak mizerně ti je. Chtěl jsem ti zlepšit náladu, nebo jsem ti chtěl vykouzlit úsměv na tváři. Prostě jsem se cítil provinilý, že kvůli mě je ti tak zle. Řekl jsem něco ironickýho a tys mi řekla, že sis zvykla na zvracení. Dlouho jsem nad tím dumal až jsem to nechal být, ale to neznamená, že mi to z tý hlavy zmizelo. a ty jsi mi právě potvrdila moje tušení." Dokončil svoje vysvětlování a já jsem na něj jenom civěla.

Nezmohla jsem se k ničemu jinýmu než k civění. V mysli mi vybuchlo snad tisíc bomb najednou. Musela jsem si to během chvíle srovnat v hlavě a vydat ze sebe něco smysluplnýho. A kousek mého já doufalo, že to co řeknu, nezmění Kevinův názor na mě. Už jen to, že tady pořád byl a neřekl nic urážejícího byla pro mě doslova pocta. Jediný důvod, proč jsem o tom prakticky nikomu neřekla bylo to, že jsem nechtěla aby si o mě mysleli cokoliv hnusného, aby si mě začali všímat.

Jednou řekneme něco, čeho litujeme...už to nikdy nedostaneme ze světa zpátky. Nikdy. Realita a virtuální svět je v tomto ohledu stejná. Sdílíme něco na internetu a už nkdy to nesmažeme úplně.

„Když už to víš, tak ti to můžu říct. Počítej s tím, že neřeknu celý příběh, ale většinu věcí se o mě dozvíš..." vydechla jsem a zhluboka jsem se nadechla. „Před šesti lety asi...Projížděla jsem takový ty dívčí časopisy a pak ty modní. Na jedné stránce byla modelka, která tam tvrdila, že zhubla bulímií. Něco jsem si o tom našla. Bylo to hnusný, ale zkusila jsem to. Vždycky když přišla nějaká chvíle, kdy se mi holky ze třídy posmívaly, strčila jsem prsty do krku až se z toho stal zvyk a jednou to zašlo až do chvíle, kdy jsem musela do nemocnice. Předtím jsem zhubla víc než deset kilo. Sebevědomí jsem měla vyšší a najednou jsem byla já ta mrcha, která se ostatním posmívala, ale to byla ve škole jenom přetvářka. Doma jsem si vždycky vzpoměla na ty dřívější nadávky a sesypala jsem se. Ztratila jsem ty kamarády, kteří mě měli rádi i když jsem byla tlustá, nechali mě, protože jsem se posmívala i jim. Bože, byla jsem taková kráva. A víš co je nejhorší? Všechno, úplně všechno jsem si uvědomila až u sezení s psycholožkou. Nechtěla jsem být tou modelkou, začala jsem jíst víc než jsem chtěla, a i když mi z toho bylo blbě, držela jsem to v sobě. Ty modelky možná byly dokonale hubený, ale nemohly si být tak jisté, že jejich kamarádky jsou ty pravé. A teď jsem zase jako na začátku a jsem za to ráda. Zvykla jsem si nemít kamarádky. Zvykla jsem si na ty posměchy o mé postavě. Zvykla jsem si na všechno." Nezvykla jsem si na to, být zamilovaná. Nevím, proč jsem mu to všechno řekla. Proč jsem řekla všechno, co jsem dusila v sobě po těch šesti letech, ale uvolnila jsem se. Vypustila jsem to ze sebe. 

Kevin se na mě díval. Neřekl nic. Možná jsem za to ticho právě byla ráda. Možná jsem právě nechtěla, aby mi cokoliv říkal, protože jsem se obávala toho, že to, co řekne se mi nebude líbit. 

„Hlavně mě prosím nelituj. Nepotřebuju to. Je to za mnou." Zašeptala jsem a přerušila jsem náš oční kontakt. Nervy jsem měla napnuté, jako kdyby byly připravené za chvíli vybouchnout. Jako struna na kytaře. Srdce mi bušelo, protože jsem pochopila, že jsem mu to možná neměla říkat, že on není ta osoba, která by to měla vědět. 

Kevin se zvedl a ve mě bouchlo. Přestala jsem pracovat. Vybouchnul mi nerv zklamání. Odejde. Nebude mě chtít vidět. Nepromluví na mě. A tohle přátelství bude v háji. Všechno to, co jsem si před několika hodinama uvědomila mě bude užírat a já upadnu do temnoty. Do hlubokého zklamání, do smutku a do stesku. Stesk, protože mi bude chybět a já budu litovat toho, že jsem mu to řekla. Huso blbá. Zakřičel na mě můj vnitřní hlas. 

Čekala jsem na bouhnutí dveří do kavárny, ale to se nedostavilo. Neodešel. Nenechal mě samotnou. A slzy, které mi začaly téct po tváři byly zbytečné. Beze slov mě vzal za ruku a pevně mě objal. Neřekl nic. Jen mě minutu objímal. 

Mohla jsem dýchat jeho božskou vůni, ale místo toho jsem si vážila toho objetí. A toho, že ničeho nelituju. 

„Máš mě, Rosie. A já...Nikdy tě nenechám samotnou."