The size isn't important (CZ)

Lea Frew

Byla jsem připravená na cokoliv. Byla jsem smířená s jakoukoliv možností. Projela jsem si hlavou každého člověka, který by vedle mě mohl sedět. Měla jsem jedinou taktiku, která by mohla fungovat, ať si sednu téměř s kýmkoliv.

A to.

Být uzavřená. Nebavit se s nima. Starat se o svoje myšlenky. Dělat jako kdyby ten člověk sedící vedle mě nebyl.

Tohle byla jediná smysluplná taktika, která mě napadla. Teď jenom doufat, že to vyjde. Doufat, věřit a mít naději.

-

Vešla jsem do třídy a hned jsem zpozorovala papír na magnetické tabuli. U tabule stáli všichni. Překřikovali se, nadávali, klely, vztekali se, ale pár z nich bylo i nadšených...přímo ječících štěstím.

„Rose!" Chytla mě za paži Grace.

„Ahoj."

„Jdi se podívat." popostrčila mě kupředu a kousla se do rtu.

Každým krokem, kterým jsem se přibližovala k tomu papíru, kde byl napsán zasedací pořádek, mi začalo srdce bušit více a více.

Rose Crystals & Lea Frew - Třetí lavice u dveří.

V duchu jsem zajásala, protože jsem neseděla s Kevinem, ale na druhou stranu jsem zaklela, protože Lea byla ta nejupovídanější holka v celé třídě.

A já nemůžu tak ukecaný lidi vystát. Nejde o to, že by mi vadili oni, ale spíš o to, že moje nekomunikativní stránka měla dost něco proti těm ukecaným.

Jsou jako neustále ukecaný rádio. Neustále ukecaní moderátoři, kteří pouštějí místo písniček svou hubu a na písničky udělají minimum času.

To samé jako když poslouchám něco furt dokola a dokola a dokola...Zcvokla bych se z toho, ale ze všeho nejdřív by mi to lezlo na nervy.

Takhle nějak by se dala vysvětlit moje myšlenka ohledně Ley. Leu prostě nepůjde ignorovat, ale co jsem vlastně čekala? Mělo mi být jasné, že můj plán se zhrotí. Když ne Kevinem, tak něčím jiným.

Jako domeček z karet.

-

Bylo doslova utrpení slyšet Leiny kecy. Když se přestala snažit mluvit se mnou, tak se otáčela k holkám za námi, klepala na rameno spolužákům před naší lavici a mluvila do všech, kteří byli kolem naší lavice. A bylo to horší, než kdyby mluvila na mě, protože když mluvila na ostatní, tak zvyšovala hlas, aby oni ji uslyšeli, což ještě více neprospívalo mým uším.

Myslela jsem, že si na všechno časem zvyknu, ale hned třetí den po škole, jsem prostě věděla, že z téhle denní rutiny se zcvoknu. Nechtěla jsem, abych tohle poslouchala každý den.

A nebyla jsem jediná, kdo by asi zešílel z Ley.