The size isn't important (CZ)

Čokoláda

Třeba bude 'někdy v budoucnu' už zítra.

Devadesát procent mého já tuhle větu nevnímalo. A těch zbývajích deset si myslelo, respektive doufalo, že si dělal srandu. Je to přece Kevin. Ten má ze všeho ohromnou zábavu. Hlavně z holčičích citů.

Ale otázkou je...Co má člověk dělat, když ten druhý den opravdu přijde? Přišel. Zase. A já. Já se nepochopitelně usmála. Můj křečovitě usmívající obličej se díval do jeho očí. Přemýšlela jsem nad tím, jak je možné, že jsou jeho oči najednou... šedé. Člověku se ze dne na den přeci nemění barva oči nebo ano?

,,Rosie! Říkal jsem si, že bychom si ten včerejšek mohli zopakovat hned dneska." Řekl tím jeho příšerně šťastným hlasem. ,,Ale tentokrát jsem vzal čokoládu. Nebyl jsem si jistý, jestli máš radši bílou nebo oříškovou...Tak tu máš obě." Z poza zad vytáhl dvě tabulky čokolády a já si je s poděkováním vzala.

,,Teď mi řekni, jestli chceš, abych byla obézní nebo to má být úplatek, protože si potřebuješ něco opsat." Nebyla jsem zase tak slepá, hluchá a blbá, abych si nevšimla jeho změny v chování. 

„Ty a obézní? Tlustá? Ty často padáš na hlavu, že?" Vykulil na mě oči.  „..Jinak...potřebuju...si...opsat...všechno." řekl potichu, jako kdyby se bál, že ho zavraždím. 

Pustila jsem ho dovnitř a dovedla ho do pokoje. Celou dobu jsem nebyla schopná promluvit. Zase jsem přemýšlela nad tím, co řekl. 

„Za prvé, tím myslíš, že nejsem tlustá? A za druhé, jak myslíš všechno?" 

„Za prvé...ehm ano? Víš ty vůbec, co to znamená slovo tlustá? Neznamená to pár kil navíc, jako si myslí každá druhá, třetí, čtvrtá, úplně každá holka." Protočil očima. „a za druhé, potřebuju si zlepšit známky, nebo budu mít celý půlrok zaracha...bez šance moje rodiče nějak ukecat. A když si potřebuju zlepšit známky, musím se učit, ale ještě bych měl mít z čeho se učit." Netrvalo dlouho, abych poznala, že tohle je pro něj hodně důležitá záležitost. Jeho obličej nejevil jediný náznak úsměvu, jeho rysy byly zkaměnělé a jediné co ukazovaly jeho oči byla žádost o pomoc. Nic víc. Nic míň. Pomoc. 

A já jeho žádost musela přijmout.

Musela jsem mu pomoct. 

-

„Počkej...To mi chceš říct, že v tý škole probíráme takovýhle kraviny? K čemu nám to jako bude?" řekl a už po několikáté za dnešek si prohrábl vlasy. Místo, aby byly jeho vlasy normálně upravené a nagelované teď trčely do všech stran. 

„Na tohle se ptá hodně lidí. Ono jde o to, že v té škole zjistíš, co tě baví a co ne, čím budeš chtít být a někoho tyhle kraviny baví. To to ještě beru z psychologického hlediska. Z mého hlediska je to jenom o zbytečném přeplňováním našeho mozku." 

„Z mýho hlediska je to...zjistil jsem, že mě nic z tohodle nebaví a uvědomil jsem si, že jsem fakt hodnej, že se tyhle kraviny učím, jenom abych mohl chodit ven, nebo aby mohl někdo chodit ke mně." 

„No aspoň už máš polovinu z krku ode dneška." Měla jsem, co dělat, abych nenapomenula jeho přiliš vysoké sebevědomí a ego. 

„A druhou polovinu už zítra! Přijdu už ráno, nevadí?" Zeptal se. 

„Objevil ses tady už dva dny v kuse. Já myslela, že máš ještě spoustu známostí mezi holkama?" 

„To jo, ale to bych se s nima musel vyspat, nebo bych se musel koukat jinam než do sešitů, protože by mi určitě pod nos cpaly jejich kozy a co mám dělat pak? Navíc si u nich nemůžu být jistý, že mi nevysvětlujou naprostou hovadinu, u tebe můžu, protože ty jseš šprtka, Rosie." 

Dala jsem oči v sloup a popohnala jsem ho do předsíně. „Radši už jdi, víc z tvých děvkařských historek dneska poslouchat nedokážu. Ta čokoláda by měla zůstat na svém místě, v žaludku." 

„Stejně tam nezůstane moc dlouho. Dostane se ven konečníkem." Poslední slovo zdůraznil, abych si všimla, že si to slovo z Biologie pamatuje. 

Zavřela jsem za ním dveře a rozeběhla jsem se k poslednímu kousku bílé čokolády.