The size isn't important (CZ)

Přátelství

Víte, jaký je rozdíl mezi poprvé-udělanou-činností a pak podruhé-udělanou-činnností? Když něco děláme poprvé, dáváme do toho více úsilí, námahy a vždycky z toho vyjde jedinečný počin. Po druhé, po třetí, po čtvrté se už více a více blížíme dokonalosti, ubíráme na snaze, aby to bylo perfektní. 

Když mě políbil Kevin poprvé, vnímala jsem naprosto všechno, soustředila jsem se na něj a cítila jsem všechny pocity, které ve mně kolovaly.

Pak, když mě políbil podruhé. On sám. Cítila jsem se výjimečněji, ale přesto úplně stejně. Byla tady ale ještě jedna věc. On políbil mě. Nemohla jsem přeskočit tu myšlenku, proč. Dokázala jsem si sama odpovědět, ale nedokázala bych si být jistá. 

A tak vyměnil můj blažený nebeský božský pocit strach. 

Je vůbec možný milovat někoho, tak moc, že s ním nechci být? 

Pravděpodobně ano. A já jsem jedna z těch divných lidí. Nikdy bych neměla jistotu, že mu budu stačit. Měla bych strach z toho, že se všechno zhroutí v jednu chvíli. A rozdíl mezi náma je vlastně naprosto obrovský, gigantický. Při jeho jménu se všem zlámou kolena, propadnou, holky zešílí. Při mém jménu? Objeví se všem prázdno, protože o mě nikdo neví. Nikdo o mě nic neví, neznají mě, a já jsem tím spokojená. Kolik toho mám vlastně s Kevinem společného? Kromě lásky k jídlu. 

Jeho proces přemýšlení je naprosto odlišný od toho mého. Ostatně, najde se dalších tucet věcí v čem se s ním neshoduju. Zamilovala jsem se do něj, protože se ke mně nějakým způsobem choval. Pro něj jsem existovala. A to všechno se stalo jenom, protože se dostal na to místo vedle mě. Ovšem nedokážu litovat jediné chvíle s ním. Vlastně ani nelituju toho, že jsem se do něj zamilovala, i když to bylo přesně to, čemu jsem se celou dobu vyhýbala. 

Láska sebou nosí pocity a chvíle, kdy se ocitám v sedmém nebi, ale také tyhle hluboké myšlenky, které jednou začnou dávat smysl. Nedokázala bych být s ním. Nedokázala bych s ním chodit. On nepotřebuje nikoho jako jsem já. On potřebuje holku, v jeho úrovni. 

Dříve nebo později by mi ublížil. Ne fyzicky, ale psychicky. Vím to. 

„Nad čím přemýšlíš?" Zeptal se mě a hodil na mě hrst slané mořské vody. 

„Nad tím, co tohle všechno znamená." Odpověděla jsem naprosto upřímně. 

„Co všechno?" 

„Ty, já, ty a já, ta pusa, jak se ke mně chováš. Všechno." Upírala jsem na něj své oči a řekla jsem mu vše narovinu. Bylo zbytečné nechávat si ty myšlenky pro sebe, protože by se pouze prohlubovaly a prohlubovaly. 

„První věc...Vím, že mě máš více než ráda, už to vím celkem dlouho. Druhá věc...Líbíš se mi, nejenom vzhledem, charakterem. Třetí věc...My dva jsme kamarádi, teda pokud se to dneska nezmění. Čtvrtá věc...Pusa, jednu si mi dlužila a ta druhá byla, protože dobře líbáš." 

„Nikdy jsem ti to neříkala, pokud vím, ne? Líbím se ti, mhmm... Asi se to dneska nezmění. Nevím, jestli chci, aby se to změnilo. Tvoje ego mě začíná neskutečně štvát, víš to, že ano." 

„V opilosti říká člověk ledacos..." řekl potichu.

„Jak jsem ti to mohla říct na tom večírku? Když já sama jsem si to přiznala nedávno." Byla jsem zmatená. 

„Když jsi opilá, možný je všechno." Pokrčil rameny. 

-

„Tak...Asi děkuju za dnešek." Vydechla jsem, když jsme dorazili před dům. Zírala jsem dopředu, protože jsem nevěděla, co jiného dělat. Počkat na jeho odpověď a odejít. Jednoduchost. 

„Nemáš zač." Zněl stejně zmateně jako jsem já uvnitř byla. 

Vystoupila jsem a neohlédla jsem se zpět. Zabouchla jsem za sebou dveře a několika kroky jsem se dostala ke dveřím. Ještě neodjel. Slyšela jsem vypnutý motor. Čekal až vejdu dovnitř...

Odemkla jsem a po zemi jsem se svezla na podlahu. Co si mám myslet o jeho zmatení. 

Sakra? 

Co když - Co když, se tímhle podělalo naše přátelství? 

Tahle kapitola byla rozepsaná tři dny. A za boha jsem nemohla přijít na způsob pokračování a vyšlo z toho tohle. Nebudu říkat jak moc jsem z toho nadšená :D Jaký byste chtěli pokračování a jaký máte názor? :) Pomoc bych fakt uvítala ♥

-Kiki