The size isn't important (CZ)

'Geniální' nápad

„Ehm, pane učiteli já myslím, že to není fér, protože my jsme to neměli připravené jako v tu dobu, kdy jsme to měli odevzdat, tak nám dáváte pětku neprávem." Zastal se nás Kevin a já jsem věděla, že to nezabere. Učitel nám tu pětku prostě nechá, ať se nám to líbí nebo ne. 

„Ale já jsem předpokládal, že si to pamatujete, mohli jste to totiž mít napsané na papíru jako referát. Takže jsem vám dal zaslouženou pětku právem." Odbil ho učitel a Kevin musel poraženě odejít k lavici. 

„Aspoň jsem to zkusil." řekl potichu a podíval se na mě. Viděla jsem ho koutkem oka, můj pohled byl zabodnutý do bílé zdi a snažila jsem se uklidnit svůj vztek a zlobu. Pravdou bylo, že ani kdysi dávno, kdy jsme měli ten referát mít, jsme to neměli hotové a oboum se nám ulevilo, že na to učitel zapomněl. 

Neodpovídala jsem, jako obvykle když jsem byla naštvaná a nechtěla jsem nijak reagovat. Moje známky v dějepisu byly vcelku dobré, takže mi jedna pětka ani tolik ten průměr nezhorší. 

„Rosie." Zašeptal, aby získal mojí pozornost. Podívala jsem se na něj s otázkou v očích. „Nejsi na mě nasraná?" Zeptal se opatrně, jako kdybych měla každou chvíli vybouchnout jako vulkán. 

Pokrčila jsem rameny, protože jsem opravdu nevěděla, jestli jsem naštvaná nebo ne. Poslední dobou jsem se v sobě nedokázala vůbec vyznat. Byla jsem tak zmatená ze všech těch neustálých smíšených pocitů, že mi chybělo to, že mi Kevin přestával zvedat tolik náladu, protože všechno co měl v hlavě byla Layla, Layla a co ještě? Layla. 

Celou dobu patrně doufám a čekám na to, až přijde ta chvíle, kdy si uvědomím,  že jsem přestala být tolik zamilovaná. Nejlépe vůbec zamilovaná a jediné pocity, které vůči Kevinovi budu mít budou pouze kamarádské. 

„No tak. Nezlob se na mě, Rosie." řekl potichu, aby nás učitel nenapomenul. Jen jsem zhluboka vydechla a neodpověděla jsem mu. 

„Hej." Pokusil se se mnou navázat oční kontakt, aby propadla jeho štěněčímu pohledu, naštěstí jsem nechala svůj pohled upřený ve zdi. 

„Už budu hodný, prosím." zaškemral a já se musela zasmát, tomu co řekl. Kevin a být hodný? To už je více pravděpodobný, že vypukne velká bitka mezi politiky. 

„No vidíš, už se směješ." Zazubil se a položil si ležérně ruce na stůl, jako kdyby právě úspěšně splnil nějakou akci. 

Akce: Donutit Rosie se alespoň usmát a znamená to, že není naštvaná. 

-

„Co to znamená, když mi nějaká holka přestane psát smajlíky a zvedat telefon?" Zavolal mi Kevin a já si ho pustila otráveně na reproduktory a položila jsem si nohy na stůl. Jakmile došlo na hovor o Layle, který se konal většinou každý den, tak trval nejméně půl hodiny. 

„Asi jí otravuješ nebo to dneska dostala." odpověděla jsem a připadala jsem si jako nějaká profesionální poradkyně. I když jsem nic nevěděla, jenom jsem hádala a tipovala. 

„Takže asi ta druhá možnost. Já jsem přece nikdy nikoho neotravoval, ne?" řekl zase sebejistě a já jsem musela jenom protočit očima, protože oba dva jsme věděli, že on otravuje pořád někoho. 

„Jo, jasně. Vypadá to, že tě má už plný zuby, Kevine." Usoudila jsem, protože to tomu nasvědčovalo a já jsem jenom vykulila oči nad tím, že Layla je první holka, které se nedostal pod kůži a která ho brzy odkopne. Teda jenom pokud to opravdu nedostala. S ničím jsem si vlastně nemohla být jistá, protože já jí neznám. 

„Nepřeháněj. Já si myslím, že brzo s ní budu moc konečně ven. Hrozně dlouho jsem neviděl její oči. Už pomalu zapomínám, jak vypadají." Zasnil se. 

„Asi kvůli tobě skončím brzo v psychiatrii, když to musím každý den poslouchat pořád a pořád dokola." Protočila jsem očima a podívala jsem se na hodiny, kolik už to je minut. Před deseti minutama začal povídat o Layle. 

„Ale tobě to určitě vůbec nevadí, protože mě tak moc máš ráda, že ano." 

„Jednou mě tvoje sebevědomí zabije." 

-

„Můžu si od tebe zavolat? Došel mi kredit." oslovila mě Charlie a nasadila svůj dětský výraz. Podoba mezi Kevinem a Charlie byla. Kevin a jeho štěněčí pohled a Charliein dětský pohled. 

„Nepiš si furt s těma svýma kamarádkama." Poučila jsem ji, ale podala jsem ji svůj mobil. 

Po chvíli jsem uslyšela Charlie, jak začala mluvit. A jméno toho člověka, kterému volala rozhodně nebyla nějaká kamarádka. Byl to Kevin. Než jsem ji stihla vyrvat mobil z ruky, už se s ním domluvila. 

„JasněDobřeDěkuju,AhTakVSobotuDíkyMocTadyMášSégru." hodila mi zpátky mobil a ďábelsky se usmála. Mrška malá. 

Přiložila jsem si mobil k uchu a omluvila jsem chování mé příšerné sestry. „Neřekla jsi mi o tom, že má Charlie oslavu." Vytknul mi. 

„Neměla jsem kdy." Vymluvila jsem se. „Pořád máš v hlavě Laylu, tak jsem ti nechtěla v sobotu kazit plány. Myslím psaní a volání si s ní a možné setkání s ní." Vysvětlila jsem. 

„Pár hodin bez toho vydržím." řekl, ale nezněl věrohodně. Sama jsem o tom pochybovala, a i kdyby vydržel si s ní nepsát a nevolat - mluvil by o ní. 

„Jo jasně." řekla jsem sarkasticky. 

„Však mě pochopíš, až se zamiluješ. Počkej! Teď jsem dostal úplně geniální nápad!" vyhrkl najednou. Nečekala jsem nic extra geniálního, protože to byl Kevin. 

A zamilovaná jsem. Jenom nevyjadřuju svoje emoce. Opravila jsem ho v duchu. „Povídej." Pobídla jsem ho bez jediného náznaku zájmu. 

„Říkala si, že nikdo na té oslavě z dospělých nebude dohlížet? Mohla bys udělat trochu větší párty. Zavolal bych kámošům a tak..." 

„Ne. To rozhodně ne. Těm děckám je čtrnáct, nebudou v tomhle věku pít. Hrabe ti?" řekla jsem naprosto frustrovaně. 

„A když řeknu jenom třem lidem?" Zeptal se přehnaně mile. 

„Jasně, řekneš to třem a přijde sto. Ne, díky." Odbila jsem ho. 

„Fakt jenom tři. Slibuju." Zakuňkal a já jsem si dostala živě představit, jak udělal štěněčí pohled. 

„Ne. Vím, že z toho nebude nic dobrýho." Odsekla jsem. Nesmím povolit, nesmím povolit, nesmím...

„Rosie. Prosím. Užiješ si to." zaškemral. Nedej se, nedej se, nedej se. 

„Ne." Držela jsem se. 

„Máš mě ráda?" Zeptal se a tím mě docela překvapil. 

„Mhm...Zase tahle hra?" 

„Máš mě ráda?" 

„Jo." řekla jsem, aby se mě neptal stokrát. 

„Tak to udělej kvůli mě. Rosie, přece ti na mě záleží ne? Bude to malá oslavička pro Charlie. Vždyť mě sama pozvala." 

Nenech se přemluvit...Ne...Ne...Ne...Sakra. 

„Máma mě zabije." Zaklela jsem. 

„Já tě zbožňuju, Rosie. Uvidíme se ve škole, pa." 

Do čeho jsem se to zase namočila. 

Chvíli jsem uvažovala nad tím, jestli do týhle kapitoly napíšu rovnou tu párty, ale nakonec ne. V příští kapitole se rozhodně máte na co těšit. Asi hlavně na Laylu:):D Trošku prozrazení neuškodí :D 
-Kiki