The size isn't important (CZ)

Hotdog

„Proč je ta škola tak stupidní?!" Zeptal se s naprostým nezájmem k učivu. Ukázalo se, že ta 'polovina' není pořádná polovina. Byla to polovina předmětů, ale pětkrát větší množství látek. 

„Protože ty jsi stupidní?" Zasmála jsem se. Můj první pokus o vtip před ním. Znělo to spíše jako sarkasmus než vtip. 

„Haha...To nebylo vtipný." Zamračil se. 

„Víš co? Vrať se zase k tý fyzice." Ukázala jsem před něj, kde se válela zelená učebnice fyziky. Protočil očima a zadíval se na dlouhé řádky napsané v knize. Předvedl spánek a utrápeně se na mě podíval. Schylovalo se k...štěněčímu pohledu. 

„Nemůžeme si dát pauzu? Učíme se už tři hodiny a to je docela dost, ne?" Jeho oči zůstaly v tom štěněčím pohledu. Upíral na mě ten pohled. Zády se opíral o mou postel a seděl na zemi. Věděl, že vyhrál. Jeho postupný vítězný úšklebek to všechno dokazoval. Vzdychla jsem a otočila jsem se ke svému počítači. 

„Nemyslím film. Mohli bychom jít ven nebo si jenom tak povídat." Zastavil mě než jsem stihla zmáčknout zapínacjící tlačítko. 

Zamyslela jsem se. Už hodně dlouho jsem nebyla s nějakým člověkem mimo rodinu venku, děsila mě ta představa, že první člověk by měl být Kevin, ale zároveň se mi líbil pocit, že nebudu sama. Po několika letech nebudu ta osamělá, tlustá, chytrá Rosie v rohu třídy. Rosie, která se s nikým nebavila, které se líbila samota. 

„Fajn. Oblíkni si bundu, půjdem ven." oznámila jsem mu bez informace, kam ho vlastně vezmu. „ale teď jdi na chodbu, musím se převlíknout." 

„Víš kolik holek už jsem viděl se převlíkat? Sám jsem z nich vlastně sundaval oblečení." Mrkl na mě, ale chystal se k odchodu. 

„Vypadni." Obrátila jsem oči v sloup. 

-

Se šťastným úsměvem jsem ho dovedla na to kouzelné místo. Kluziště. Už od malička jsem bruslila. Milovala jsem každý pohyb, když jsem se odrazila. Jako malá jsem s tátou hrávala hokej. Postupem času začal být více v práci a já chodila na brusle jen s Charlie, kterou bruslení vůbec nebralo. 

„Ne, ne, ne. Kamkoliv jinam, jenom na brusle ne. Prosím, Rosie." Zaprosil a zastavil se těsně před vstupem do areálu. 

„Proč ne?" řekla jsem zklamaně. Těšila jsem se na brusle. Už jen z toho důvodu, že sem jdu po jednom dlouhém roce. 

„Před několika roky jsem si na bruslích udělal otřes mozku." Odvětil. 

„Ale notak. Kevine. Já miluju brusle! Prosím!" Zaprosila jsem. To, že měl otřes mozku mě nezastavilo nad obrovskou touhou po ledě. 

-

Vzdal to.

Prohrál to.

Stál vedle mě na bruslích a pomalu, ale jistě se odrazoval. „Jsi šílená! Jak jsem mohl povolit? 5 let jsem nestál na bruslích!"

„Jde ti to....ne moc dobře, ale určitě to rozjedeš." mrkla jsem na něj. Cítila jsem se sebevědomější než Kevin, který mě propaloval pohledem. Vždy, když jsem se na něj podívala měl na čele vrásku. Bylo mi ho líto. 

„Chyť mě za ruce." nakázala jsem mu. „Pojedu po zadu a ty se se mnou odrazuj, dobře?" Otočila jsem se čelem k němu a rozjížděla jsem se pomalu dozadu. Vytřeštil na mě oči, ale odrazoval se. každým dalším odrazem byl jistější a jeho strach z něj vyprchával. Vrásky zmizely a místo nich se objevil jeho úsměv. Pořádný úsměv. 

„No vidíš. Říkala jsem to, nebo ne?" Usmála jsem se a pomalu jsem ho pustila. 

„Když spadnu, padáš taky, protože jsi ke mně nejblíž." řekl a na tváři měl hravý úsměv. 

„Nejsem." Přidala jsem na rychlosti a na síle odrazů a oddálila jsem se od něj. 

-

Rozhlédla jsem se kolem sebe a hledala jsem v davu lidí Kevina. Nedokázala jsem ho najít. Všude koem mě byli cizí lidi s bruslema v rukou. „Pozor." řekl jeden pán, kterého jsem si nevšímala. Byla jsem zabraná do toho, najít Kevina, že jsem ho pořádně ani nevnímala. 

„Hej!" Stáhl mě dozadu hlas a Kevinova ruka. „říkal pozor, Rosie." 

„Tady jsi!" Pohlédla jsem na něj. V rukou držel dva párky v rohlíku a jeden z nich mi podal. 

„To máš dneska místo tý čokolády a pizzy." Usmál se. 

„Chceš dodat, že i jako poděkování za brusle." Dodala jsem a zakousla jsem se do párku. 

„Jo. Není z tebou taková nuda, jak se zdá." 

Protočila jsem panenky a ignorovala jsem jeho ego. 

Ve skutečnosti je Kevin strašné hovado, ale umí se chovat. Když chce.