O b l i v i a t e | fred weasley ✔️

𝐗𝐗𝐗𝐈𝐈. - Za vším hledej ženu

Všechno se od toho osudného momentu začne dít zpomaleně. Instinktivně se natáhnu po své kouzelnické hůlce a až pak si uvědomím, že jsem si ji s sebou ani nevzala. Proč bych to taky dělala, že ano? K čemu ji člověk potřebuje na svatbě? Musela bych ji mít celou dobu v ruce, protože na šatech, které mi Fleur půjčila, není kam takový předmět schovat, tudíž by to bylo poměrně nepraktické.

Mnozí si až dost opožděně uvědomí, že se děje něco divného a že nám všem hrozí nebezpečí, a poplašeně se otáčejí hlavami po stříbrném rysovi, který se vzápětí rozplyne a zmizí. Z místa, kde Pastorkův Patron znenadání dopadl na zem, se v pravidelných kruzích, jako když hodíte do vody kámen a z onoho místa začnou proudit malé vlny, šíří chladné záchvěvy ticha, které se mi zarývají pod kůži.

Pak někdo hrůzostrašně zaječí, až mi z toho po šíji přejede mráz, který nikdy nevěstí nic dobrého. Davu se začne zmocňovat chaos a panika. Svatební hosté prchají na všechny možné strany a mnozí se odsud spěšně přemisťují, což značí jedinou věc – ochranná kouzla okolo Doupěte byla druhou stranou prolomena. Do stanu proniknou první dva černé stíny, z nichž se vyklubají vysoké postavy v dlouhých pláštích se zamaskovanými obličeji. Charlie mě vezme kolem ramen a rychle se mě snaží tlačenicí na tanečním parketu odvést pryč.

Spatřím Lupina a Tonksovou, jak oba s hůlkami v dlaních svorně vykřiknou: „Protego!" 

Jejich zvolání se jako ozvěna opakuje všude kolem. Smrtijedi se bez otálení dají na útok. Ze všech stran do nás narážejí vyděšení svatebčané a tak mě Charlie pro jistotu vezme za ruku, aby nás od sebe dav chtě nechtě neodtrhl. Jeden tmavovlasý muž jen kousek ode mě je zasažen rudým paprskem a okamžitě se zřítí k zemi. Když už jsme skoro venku zpod přístřešku, nad hlavou mi neuvěřitelnou rychlostí prosviští záblesk zlověstného zeleného světla, a Charlie mě jen taktak odstrčí stranou, aby mě nezasáhl.

Odněkud z tajných vnitřních kapes dlouhého béžového saka si vytáhne hůlku, otočí si mě k sobě za ramena čelem a naléhavě mi sdělí: „Uteč. Uteč tak daleko, jak jen budeš moct. Někdo z nás si tě pak najde, hlavně se sem nevracej, dokud nebude stoprocentně jisté, že už je po všem. Tak běž!"

Jakmile na mě zvýší hlas a nekompromisně mě popostrčí kupředu, aby mě popohnal, až tehdy si plně uvědomím závažnost situace. Chci mu na poslední chvíli navrhnout, aby běžel se mnou, abychom se společně přemístili někam daleko, ale je mi jasné, že chce zůstat s rodinou a pomoct při její ochraně. Hned, jakmile se rozdělíme a on odběhne zpět do toho hrozného chaosu, slyším ho, jak huláká jméno své mladší sestry. Mně hrozí daleko větší nebezpečí než jemu, což ovšem neznamená, že se ho smrtijedi nepokusí zabít. Dám se na útěk.

V hlavě si vytvořím plán. Poběžím do nedaleké vesnice a odtamtud temným úvozem, kde se dá v přírodě snadno a dobře schovat, až na nekonečně vysokou Kolčaví hůrku přesně jako tehdy, když jsme v hříšných ranních hodinách před třemi lety pospíchali k přenášedlu na jejím vrcholu, které nás mělo dostat na místo konání famfrpálového finále na mistrovství světa. To by bylo ale až příliš snadné. Nechápu, jak jsem mohla zapomenout. Sprintuji sotva půl minuty, když v tom mě ta myšlenka slije jako ledová sprcha.

Eliáš. 

Nevím, kam po naší rozepři odešel, ale když opomenu Harryho, Rona a Hermionu, tak právě my dva jsme jejich největší cíl. Musím ho najít, musím se přesvědčit, že je v pořádku, abych byla klidná, a vzít ho s sebou, i kdybych za to měla tvrdě zaplatit. Zastavím se a nahodím zpátečku. Ještě že už na sobě nemám ty podpatky, v těch bych toho moc neuběhla. Nepolezu do středu útoku, ve stanu přece nebyl, a v domě taky být nemůže. Odcházel naprosto opačným směrem a během mé hádky s Fredem bych ho zahlédla, kdyby se vydal na kutě. Štěkali jsme po sobě kousíček od vchodu. Pobíhávám kolem stanu ve vysoké trávě a hledám ho.